Koncerty dirigované Manfredem Honeckem pravidelně patří k tomu nejlepšímu, co sezona České filharmonie nabízí. Přichází vždy s jasnou představou o prováděných dílech, vede orchestr k preciznosti a koncertům nechybí ani hudební bezprostřednost. Už ve čtvrtek 10. 4. vyšla symfonická báseň Richarda Strausse Smrt a vykoupení krásně plným zvukem a se smyslem pro gradaci. Poslední dílo Karla Amadea Hartmanna, Gesangszene pro baryton a orchestr na slova z dramatu Jeana Giraudouxe „Sodoma a Gomora“ , provedl spolu s Matthiasem Goernem . Toho Honeck doprovází už na jeho první desce s operními áriemi z roku 2000 a ve volbě skladby byla mezi umělci shoda. Jinak se zdálo, že Goerneho kultivovaný hlas se k apokalyptické skladbě pro velké orchestrální obsazení téměř nehodí. A zatímco zpívaný part má různé nuance, opulentní instrumentální aparát, s výjimkou úvodního a závěrečného flétnového sóla, se drží v jediné poloze jakési barvité vřavy. Skladba je nedokončená a poslední verše pěvec pouze recituje. Vrcholem večera byla podle očekávání Beethovenova Sedmá symfonie , která tvořila s první polovinou programu největší možný kontrast. Slavnou skladbu dirigent postavil na řadě dynamických kontrastů a velmi čitelně z partitury vytahoval a zdůrazňoval pasáže určené jednotlivých skupinám. Provedení tak mělo hudební živost i jasně klasické proporce. Pianový začátek druhé věty měl velkou atmosféru i přes drobnou nesouhru v samém začátku. Beethoven působí vždycky trochu jako inventura hráčských dovedností. Velmi se dařilo hráčce na první flétně, o něco méně tentokrát lesním rohům. Dirigentův velký energetický vklad a spolehlivé vedení naopak neodstraní všechny rezervy, které tradičně mají zejména první housle v preciznosti, čistotě a homogenitě zvuku. Navíc rychlé tempo čtvrté věty už bylo pro filharmonii na hranici hratelnosti, zvuk tak hrubnul a koncepce se místy rozpadala. Lze jen litovat, že Manfred Honeck odmítl post šéfdirigenta, práce by měl mnoho a je to přesně ten typ umělce, kterého tu potřebujeme.
