úterý, 15. červenec 2003

Další Bohéma

Napsal(a) 

V nápaditém dramaturgickém srovnání připravila Státní opera posluchačům zážitek z porovnání dvou oper na stejné téma. Nejprve uvedla Bohému Leoncavallovu a nyní Giacoma Pucciniho. Srovnání dvou děl skladatelských rivalů a současníků by vydalo na obsažnou studii, podloženou rozborem partitur. Recenze posuzuje více inscenace jako takové, ale nevšimnout si rozdílu mezi díly nelze. Oba autoři měli své zkušenosti s operou, oba zaujal stejný příběh, oba jej zpracovali hudební řečí sobě vlastní. Posuzovat hudební ztvárnění libret znamená přiklánět se na něčí stranu mezi dvěma skladateli. Leoncavallova Bohéma je tvrdší drama, vyhrocené do dramatičtějšího hudebního toku. Pucciniho Bohéma je dramatem vztahu a spíše než tragédií samotnou, ztvárněním zvratů silného milostného citu - a tomu odpovídá sladší a lyričtější ústřední melodie i všechny další, sytě emocionálně podbarvené. Takto také pojali obě Bohémy tvůrci inscenací, režisér Roman Hovenbitzer a scénograf Pavel Bílek - první Bohéma je jimi viděna jako tvrdší realita současného světa, druhá zůstává sladkým příběhem lásky, aniž je přesně časově zařazena či nese výrazné znaky určité společnosti. Ve výsledku se mi jeví Pucciniho Bohéma výrazově sevřenější a jevištně nosnější. Stejný diagonálně řešený půdorys jako v Leoncavallově Bohémě je zde neměnnou scénou. Stěny se rozevírají, aby nabídly prostor pro taneční ztvárnění další Mimi, jejího druhého já. To je podstata nového inscenačního nápadu Pucciniho Bohémy, nápadu nenového a často v nejrůznějších obměnách vídaného. Dvojnice Mimi, opticky téměř zaměnitelná, je v nevýrazném choreografickém ztvárnění v prvé řadě točící se figurkou baleríny, jíž inscenátoři dali ještě jeden obraz - opravdu malou točící se sošku na forbíně. Domnívám se, že druhé, všudypřítomné alter ego Mimi dost často zahlcuje scénu a znepřehledňuje mizanscénu zejména v přítomnosti dalších jednajících postav. Závěrečná smrt nikoli Mimi, ale jejího alter ega, nenese jasné poslání významu a je spíš efektem, připomínajícím smrt Daliborova ega v Pitínského inscenaci.

Hudební nastudování Pucciniho opery měl v rukou italský dirigent Giorgio Croci , který přivedl orchestr v konečném tvaru k dobrému výsledku. I když se nepodařilo vyloučit překrývání pěvců žesti, docílená piana byla místy obdivuhodná. Pěvecké obsazení hlavních rolí splňovalo umělecké parametry dobrého divadla: Maria Haan jako Mimi a Michal Lehotský v roli Rodolfa naplnili své role nejen hereckou drobnokresbou, ale v prvé řadě velmi dobrou bel cantovou dikcí. Něžný a jasný soprán Marie Haan se příjemně prosazoval i v plném znění orchestru, italsky otevřený tenor Michala Lehotského bez projevu násilí a tlaku zdolával všechny nástrahy role a byl sympatickým překvapením inscenace. Rovněž Marina Vyskvorkina v roli Musetty a Vladimír Chmelo jako Marcello tvořili druhou stejně kvalitní dvojici večera a spolu s hlavními představiteli vytvářeli dobrý hlasový potenciál inscenace. Srovnání obou Bohém je jedinečná příležitost k poznání; Bohéma Giacoma Pucciniho vyšla inscenačně lépe.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.