úterý, 26. květen 2009

Dagmar Pecková v rodném kraji

Napsal(a) 

Dagmar Pecková a Leoš Svárovskýi, foto Ladislav Formánek Dagmar Pecková a Leoš Svárovskýifoto: Ladislav Formánek

Několika koncerty potěšila Pardubice a okolí, vlastně celý svůj rodný kraj, mezzosopranistka Dagmar Pecková . Zajel jsem si ji poslechnout 10. února do Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích. Některé dojmy mého výletu byly příjemné, jiné nepříjemné. Večer otevřela Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským Starými tanci a áriemi Ottorina Respighiho. Sice z mě neznámého důvodu byl použit místo cembala neslyšitelný spinet, jinak to však bylo provedení velmi zdařilé. Překvapilo mě, jak dokázal orchestr podpořit dojem barokní starobylosti nonvibratem. Slyšel jsem to v takové míře u Respighiho poprvé a bylo to velmi přesvědčivé. Vrcholem večera mělo být provedení Wagnerových Pětí básní Mathildy Wesendonckové v instrumentaci Felixe Mottla. Díky prožitému a hlasově perfektnímu výkonu Peckové to bylo mimořádné. Škoda jen, že dirigent nastavil pomalejší tempa, než je běžné a rozumné a že dynamická hladina byla o řád výš, než unesl sál i kooperace s pěvkyní. Po pauze byla na řadě atraktivní čtveřice – Händel, Bach, Gluck, Mozart. Na tomto koncertu si orchestr i dirigent příliš nerozuměli se světem baroka. Zcela absurdně najednou preferovali bohaté vibrování, mocné tahy smyčci a malé pochopení pro dnes již všeobecně uznávané základní atributy historicky poučené interpretace. Na předehru k Händlově Alcině jsem raději hned zapomněl, árie ze Sersa Ombrai ma fu byla hrozně pomalá a árie z Gluckova Orfea a Eurydiky (Che faro senza Euridice ) pouze odehraná. Bohužel proti tomu se výborně zpívající Peckové bojovalo těžko. Světlé okamžiky, které navázaly na Respighiho přišly v závěru; je evidentní, že Mozarta umí orchestr hrát skvěle. Jak náročné rondo Vitellie z Tita , tak půvabný Cherubino z Figarovy svatby byly zážitkem. Příjemným zjištěním byl plný sál vděčných diváků, zklamáním neradostně suchá akustika sálu. Jenomže těžko v době ekonomické krize, kdy jsou orchestry rády, když jim regionální vlády garantují aspoň základní provoz, plánovat stavbu nového chrámu hudby.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.