neděle, 14. prosinec 2003

d´Albertova Nížina

Napsal(a) 

d´Albertova Nížina d´Albertova Nížina

Uvedením opery Nížina Eugena d'Alberta chtěla Státní opera Praha připomenout fakt, že před sto lety mělo dílo svou světovou premiéru právě v tomto divadle. Je bezesporu záslužné, že i dnešní divák má možnost operu z roku 1903 poznat; pro dílo samotné však zůstal nesnadný úkol - přesvědčit o smyslu jeho výpovědi i po stu letech. Nížina se nestala repertoárovým kusem, ač jí nelze upřít výraznou pěveckou příležitost pro tři hlasy - soprán (Marta), tenor (Pedro) a baryton (Sebastiano). Příběh sám mohl mít v době vzniku cosi nového - sociální aspekt vztahů; dnes staví na "velké lásce", pro jejíž opodstatnění není v ději dost expozice. Největším problémem pro operního návštěvníka bude hudební složka, jejíž eklekticismus je tak markantní, že si jej snadno určí sám jak písmena do tajenky.

Ze skladatelových 21 oper byla Nížina nejúspěšnější, ale lze spíš obdivovat skladatelův neutuchající zájem o tento žánr, když ani za jeho života mu nepřinášel dostatečné uznání. Zůstává tedy opět na pěvcích, aby velké role zvládli natolik, že s nimi v určité míře obstojí i dílo samo. To se v inscenaci Státní opery stalo a pod taktovkou Hilary Griffithse vzniklo dobré hudební nastudování, v němž tři hlavní pěvci dominovali. Richard Haan , jenž je postavou Sebastiana co do děje nejdůležitější, naplnil svůj úkol bezezbytku jak pěvecky, tak výrazově a dal tím inscenaci pevné kontury. Pedro je rolí natolik dějově přímočarou, že těžko může na dnešní scéně získat divácké sympatie; Peteru Svensonovi se to podařilo díky pěvecké kondici a dobré barvě hlasového fondu. Marta má ve své roli nejvíce možností, neboť jen její postava se vyvíjí. Velmi dobře disponovaná Maida Hundeling plně využila příležitosti, jež jí tato role skýtala. Byla nejen vynikající hlasově, a to po celou dobu tříhodinového představení, ale navíc ve druhém dějství při svém vzpomínání na dětství dokázala vybudovat velkou scénu, hodnou vrcholu dramatu. Jako kvalitní pěvkyně se představily Dagmar Vaňkátová , Jana Levicová a Andrea Kalivodová jako Pepa, Antonie a Rozalie, jimž ovšem režijní vedení umenšilo role ve zcela jednostrunné. Ani postava Nuri nebyla jevištně zdařilá, jakkoli ji Alena Medková zazpívala výborně. Režisér Heinz Lukas-Kindermann rozpohyboval hudební složku, aniž vnesl do inscenace jeden nosný nápad (kromě "vtipného" zavěšení mrtvého Sebastiana v závěru). Díky bohatosti hlasu pěvců, s nimiž pracoval, využil hloubky scény k výsledné působivosti. Podklad k mizanscéně mu vytvořil Daniel Dvořák (scéna a kostýmy) zcela abstraktní a zdařilou iluzí hor v předehře a poněkud továrně pojatým mlýnem jako neměnnou scénou po všechna tři dějství. Kostýmy tentokrát působily nahodile, bez hlubšího zakotvení v ději či ideji inscenace. Tím u mě vyvstala otázka, zda tato idea vůbec existovala. Mohli jsme vidět po stu letech nehranou operu Nížinu a nejspíš většina z nás si uvědomila, že nebylo kulturním neštěstím její minimální uvádění.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.