Rossiniho Hrabě Ory je „francouzská“ opera z pera Itala. Je jiná než jeho „italské“ opery – hudebním ustrojením i koncepcí postav – ale svého autora přece jen nezapře. Je to opera komická. A tak, jak ji v lednu nastudovali a několikrát po sobě uvedli v Curyšské opeře, kde se nehrála od roku 1981, je to dílo brilantní. Má dvě dějství, v každém z nich se hrabě Ory, v daném pojetí spíše rozdychtěný smolař než otrava, snaží v bizarních převlecích vetřít do blízkosti hraběnky Adély a v obou neúspěšně, vždy je potupně odhalen. Operu odehrávající se původně ve Francii v době křižáckých výprav do Svaté země inscenovala známá dvojice Moshe Leiser a Patrice Caurier důsledně jakoby v šedesátých letech 20. století, je to však ten případ, kdy přesazení do nové doby funguje zcela bez problémů. Hrabě je nejprve přestrojen za falešného putujícího kněze, duchovní autoritu, který v přívěsu zneužívá důvěry a své pozice ke svádění žen. Podruhé pronikne k hraběnce přestrojen i se svými kumpány za jeptišky. Přináší to neodolatelně humorné situace, vymyšlené a zahrané mistrovsky.
Že k sobě v roli hraběnky poutá pozornost Cecilia Bartoli , excelující pěvecky i herecky, není až takové překvapení; v Curyšské opeře vystupuje často a její hrdelní hlas se zcela mimořádnými koloraturami, vášnivý, živelný a zaujatý projev i temperament ji předurčují k výlučné pozici. Zcela rovnocenným partnerem jí ovšem byl – a to už může být nová informace – mladý mexický tenorista Javier Camarena , sedmým rokem člen tamního souboru. Je žákem Francisca Araizy a patří do stejného hlasového oboru jako Juan Diego Flórez, má tedy nadprůměrné schopnosti týkající se lehkosti a ohebnosti hlasu, ozdob a mimořádně vysokých tónů, pro rossiniovský styl tak důležitých. S Flórezem by se mohl směle poměřovat… Pěvecká virtuozita a komediálnost obou hlavních představitelů poutala pozornost a posunovala děj kupředu nejvíc, ale také další sólisté přispěli skvěle – z nich zejména mladá Mexičanka Rebeca Olvera a Rumunka Liliana Nikiteanu . Čínský dirigent Muhai Tang vedl celé provedení k neutuchající pozitivní energii, k virtuozitě a brilanci.
Tak jako u všech barokních děl i většiny oper z doby 18. a první poloviny 19. století v tomto divadle, i zde doprovázel orchestr dobových nástrojů La Scintilla , který zcela oficiálně tvoří hráči divadelního orchestru. Curyšská opera je existencí a běžnou činností takto specializovaného tělesa jedinečná.
I když celkově se zdá být v této inscenaci první dějství víc strhující, vtipnější a hudebně výraznější, jsou i ve druhém momenty, které přispívají k pocitu, že toto obecně málo hrané dílo je nejen pěknou taškařicí, ale také klenotem. Čtrnáct fousatých kumpánů v hábitech řádových sester, předstírajících zbožnost a ve chvílích, kdy je „vzduch čistý“, se vracejících k opileckému songu, jsou prostě neodolatelní. Inscenátoři zvolili „hubatý“, současně výrazně antiklerikální přístup. Předmětem vtípků je i sama Francie nedávné doby. Curyšská opera v této sezoně uvede do počátku července neuvěřitelných 14 premiér. Jména soustavně spolupracujících pěvců a pravidelně hostujících dirigentů spolu s vyjádřenými ambicemi i konkrétními výsledky potvrzují, že je toto divadlo z třísettisícového švýcarského města tradičně trochu ve stínu několika nejuznávanějších evropských scén, že je to však klišé existující neprávem, protože se s nimi naopak ve skutečnosti může směle měřit.
