Čtyři podoby smyčcového kvarteta

Ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina za­zněl 22. 5. rezidenční soubor festivalu, Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek). Čtyřvětý Smyčcový kvartet C dur op. 49 psal Dmitrij Šostakovič souběžně se 6. symfonií. Formálně i tematicky je jí velmi blízký. Tento první z řady patnácti se ve srovnání s ostatními kvartety odlišuje pokojnou, místy až radost­nou náladou (závěr), bez typických šostakovičovských sarkasmů, tragických dramat a teskných smutků – občas by mohl vyznít až nudně. Způsob hry Haasova kvarteta však toto vylučuje a dílo v jeho provedení zaznělo ve svěží dynamické a agogické členitosti s přesvědčivou vitalitou. Současný styl Haasova kvarteta a jeho výrazně emocionální přístup k zápisu dokonale svědčí moderní hudbě 20. století, což potvr­dil v závěru večera vtipnou brilancí jiskřící přídavek věty z Kvartetu op. 2 Pavla Haase. Bohužel tím z mé strany výčet krásna končí. Stejný styl a přístup ve Smyčcovém kvartetu F dur op. 96 („Americký“) Antonína Dvořáka a ve Smyčcovém kvartetu e moll op. 59 č. 2 („Razumovský“) Ludwiga van Beethovena se mi jevil krajně nevhodným a chvílemi na mne působil spíše jako nepochopení obsahu či jako karikatura. Nevidím proto smysl popisovat obě díla, jevila se mi jako po zásahu performera. Rušily mne svévolné dynamické a agogické boule, absurdně zrychlená tempa a vůbec jakási citová vulgarizace výrazu, dodávající projevu namísto emoce spíše hysterii. Dokonalá technika hráčů takové pojetí ještě zvýraznila. Závěrečná finale obou děl by se mi v tomto pojetí líbila jen jako soundtrack k akčnímu filmu „Rychle a zběsile“… Jestli je toto daň jakési módě, tak je to móda vybraného nevkusu a s českou komorní tradicí nemá nic společného. I rudofialové nasvícení varhanní empory se míjelo se stylem sálu a evokovalo cosi jiného, než zřejmě efekt zamýšlel. Tento koncert zklamal mé očekávání, byť nadchl část publika tleskajícího občas i mezi větami.

Audiotechnika a nohy Bennewitzova kvarteta, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaro

Ve výstavní hale Musea Kampa představilo 30. 5. Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) neotřelý program, jenž krásně ladil s vystavenou sbírkou moderního umění Medy Mládkové. Nejprve zazněl pětivětý Smyčcový kvartet č. 2 d moll Iši Krejčího. Pětivětý kvartet je skvělý, ale málo známý klenot komorní tvorby. Je psán jako většina kompozic Krejčího v jakémsi moderně neoklasickém stylu. V souvislosti s díly Emila Filly v muzeu vystavenými je zajímavé, že Filla byl Krejčího švagrem a že 4. věta kvarteta je mu věnována. Smyčcová kvarteta Krejčího nejsou dosud ve většině hudebních slovníků a encyklopedií ani zmíněna. Proto provedení Bennewitzovců zasluhuje uznání nejen pro tento počin, ale i pro dokonalé provedení a pochopení díla. Následující skladba Slavomíra Hořínky Songs of Immigrants pro smyčcové kvarteto je jednovětou kompozicí, jež v duchu soudobých trendů využívá jak kombinace nahraných zvuků s živým provedením, tak prvků etnické hudby stejně jako atraktivního sociálně humanitárního tématu. Na rozdíl od většiny podobně zaměřených skladeb tato obsahuje kompoziční vtip, upřímnou hloubku i přesvědčivost. Zajímavé zvukové efekty a nápady se však občas jevily zbytečně dlouhé a snižovaly tak jejich účinnost. Bennewitzovci opět prokázali skvělý cit a připravenost pro dokonalé tlumočení záměru skladatele. Crux pro sólové housle, tympány a zvony je geniální skladba výjimečně talentovaného tvůrce Luboše Fišera, kterou kdysi do svého repertoáru zařadil i Gidon Kremer. Formálně je sevřena v kombinaci aleatoriky, serie a minimalismu. S drtivou sugestivitou gradujícího vzestupu zobrazuje tíhu utrpení a konečné vykoupení na křížové cestě člověka. Houslově je velmi náročná (decimové hmaty, složité smyky ap.). Primárius Jakub Fišer dílo rozžehnul do patřičně dramatické podoby. Bohužel Pavel Rehberger mu nebyl rovnocenným partnerem. Pominu-li rytmické nepřesnosti, tak příliš vystupňovaná dyna­mika perkusí neodpovídala potřebné rovnováze zvukové hladiny obou nástrojů, takže housle ve vrcholné gradaci doslova přebíjela. Závěrečnou Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35a Josefa Suka rozeznělo Bennewitzovo kvarteto z téměř plaché cudnosti a čistoty úvodního tématu (velmi přesvědčivé non vibrato!) až do mocně gradujícího chorálu závěru. Na rozloučenou soubor věnoval publiku brilantní provedení Tarantelly a Tanga Erwina Schulhoffa. Koncert znovu doložil, že Bennewitzovci patří k vrcholným představitelům naší kvartetní reprezentace. Jejich výkon byl krásným hudebním zážitkem.

Wihanovo kvarteto a Marie Fajtová, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaroWihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Karel Untermüller, Aleš Kaspřík) mělo svůj večer 31. 5. v Rytířském sále Valdštejnského paláce. Krásný prostor Senátu je trochu znepříjemněn nutnou „letištní“ kontrolou a jeho akustika, podobně jako i v dalších vybraných prostorách, není pro komorní koncert příliš vhodná. Jedi­nečného violistu Jiřího Žigmunda bohužel z kvartetní činnosti vyřadily velmi vážné problémy, takže pro tuto chvíli na jeho místo obětavě zasedl zkušený člen Heroldova kvarteta. Rovnou předesílám, že nic z toho na kvalitě a charakteru dlouhodobě špičkového výkonu Wihanovců příliš nezměnilo. Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ Leoše Janáčka zde není třeba představovat. Jeho čtyři věty jsou dramatická výheň planoucích vášní a citů, kde je vhodné odhodit akademickou střízlivost a řídit se stručným pokynem dr. Milana Škampy: „Šilte!“ (prof. A. Kohout dodával: „Ale neničte!“). – Stručně: V 1. větě mne zaujalo působivé odlišení temp tématu od partu primu až po cello, ve 2. větě výraznější agogika. Ve stringendech 3. věty občas zanikala koncovka tématu (akustika?). Téma 4. věty zaujalo krásným tónem violisty – ale Žigmundovo magicky temné zabarvení zvuku zůstává nenapodobitelné. Jsem však přesvědčen, že oba zmínění učitelé kvartetistů by svorně prohlásili „Tak to bylo vono, pánové!“ – Apollinairova báseň pro soprán a smyčcové kvarteto „La jolie rousse“ (Sličná rusovláska) Jana Klusáka je působivé dílo nejen doplňující, ale umocňující složitou poeticko-filozofickou symboliku osudovosti geniálních veršů. Text v libozvučné francouzštině zpívala sopranistka Marie Fajtová, bezesporu vynikající pěvkyně, vládnoucí bohatým barevným i dynamickým rejstříkem. V dané akustice však její hlas z komorního rámce skladby i zvuku smyčcového kvarteta občas čněl příliš „operně“. Dvořákův Smyčcový kvartet G dur, op. 106 vznikal téměř souběžně s Kvartetem As dur, ale má zcela jiný charakter. Působí spíše jako symfonie vtělená do čtyř smyčců. Wihanovci skutečně umějí rozpoutat bouři téměř symfonických barev, stejně jako vyznít líbeznou něhu či snivou meditaci. V jejich projevu se snoubí nápaditá fantazie, respekt k autorskému zápisu, znalost souvislostí díla a pochopení jeho poselství ve dnes stále vzácnější rovnováze a uměřenosti. Především proto je nahlížím jako jedny z předních představitelů dalšího úspěšného vývoje a tradice české kvartetní interpretace. Se sálem Senátu ČR se pánové v bezděčné (?) ironii rozloučili přidáním 2. věty Haydnova Kvartetu C dur (její téma bylo základem hymny Rakouského mocnářství).

Lukáš Klánský a Pražákovo kvarteto, foto Pražákovo kvarteto / Pražské jaroPražákovo kvarteto (Pavel Hůla, Vlastimil Hošek, Josef Klusoň, Michal Kaňka) je už vlastně seniorem české kvartetní špičky. Ač před několika málo lety muselo řešit ne­lehký problém a projít závažnou změnou, zjevně si zachovalo původní lesk, svěžest a dokonalost. Jistě k tomu výrazně přispěla i volba bývalého primária Kocianova kvarteta Pavla Hůlu, jenž snad jako jediný byl schopen plnohodnotně a rychle nahradit zákeřnou nemocí vyřazeného Václava Remeše. Jejich festivalový koncert odezněl odpoledne 1. 6. v sále České národní banky. Tento sál se spíše podobá špatně zařízené příjezdové hale nádraží či tělocvičně a pro reprezentativní festivalový koncert proslulého souboru je zcela nevhodný i z akustického hlediska (suchý přidušený zvuk „pod peřinou“). Jsem zvědav, do jakých bizarních koutů ještě budou manažeři kultury schopni podobný soubor v budoucnu umístit. Nicméně zkušené umělce prostředí z míry nevyve­dlo a dali svým uměním publiku zapomenout i na nepohodlné židle. Smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany mi v provedení Pražákovců připomněl někdejší interpretaci Smetanova kvarteta – ač i vzhledem k době se oba soubory v mnohém liší, vědomou absencí „přidané hodnoty“ různých bravurností a důsledným sledováním hudebního obsahu partitury včetně zřetelné strukturální srozumitelnosti jsou Pražákovci Smetanovcům podobní. Vroucně cudná cellová sóla skvělého Michala Kaňky pak byla pro mne nejpůsobivější částí celého koncertu. Třívětý Klavírní kvintet A dur op. 5 Antonína Dvořáka dokazuje, že počáteční Mistrova díla nemusela být geniál­ní jako ta pozdější. Témata kvintetu ještě nejsou jednoznačně dvořákovská, a i když se místy zableskne tematická předtucha Dumek, prosvítají i jakési schubertovské momenty. Posluchač může mít dojem, že Dvořák ještě neví, jestli nebude třeba Brahmsem. Mladý autor zde podléhá nutkání rozlehlosti více než později, takže oproti zralejším dílům působí skladba místy i hluše. Je však jistě neobyčejně zajímavé poznat tuto etapu vývoje – jako když se klube úžasný motýl. Partitura je mladistvě hustá a náročná, klavírní part obzvláště exponovaný – sólový klavír zahajuje i první dvě věty. Pražákovci k tomuto provedení přizvali Lukáše Klánského. Po prvních tónech klavíru bylo jasné, že projev mladíka má již rysy zralého umělce. Kdyby zhaslo světlo, mohl bych věřit, že hraje Ivan Klánský. Je krásné spatřit jablko padající těsně pod strom… Výjimečný koncert ukončili umělci přidáním Scherza z Dvořákova Klavírního kvintetu op. 85.

Kromě vystoupení Haasova kvarteta se zmíněné koncerty uskutečnily v rámci festivalové řady „Víkend české komorní hudby“. Za prosazení tohoto projektu je třeba poděkovat především dvěma obětavým osobnostem – dirigentu Jiřímu Bělohlávkovi a cellistovi Markovi Jeriemu. Kéž by jejich iniciativa byla inspirací i pro příští festivalovou dramaturgii.

Psáno pro: HARMONIE 7/2014

Sdílet článek: