sobota, 16. červen 2018

Čtyři novinky v jedné

Napsal(a) 

Tomáš Netopil, foto František Renza Tomáš Netopilfoto: František Renza

Premiéra kantáty Český poutník na Smetanově Litomyšli potvrdila, že je možné i v současné době komponovat přístupnou, konzervativní, tradiční hudbu a udržet se při tom se ctí v mantinelech, za nimiž už by hrozilo vzbuzení dojmu nepůvodnosti nebo kýčovitosti. Jedinečný projekt, v němž na objednávku festivalu verše českých básníků zhudebnili ve čtyřech větách závažného díla čtyři různí autoři, svedl dohromady skladatele, z nichž ani jeden neholduje v hudbě čisté abstrakci, racionálním konstrukcím, přílišnému nebo samoúčelnému novátorství či provokacím. I při různosti tvůrčích rukopisů spojuje Sylvii Bodorovou, Jiřího Gemrota, Jana Ryanta Dřízala a Jana Kučeru stálý a trvalý nepodbízivý ohled na posluchače, snaha oslovit je a předat nějaký vzkaz, návaznost na předchůdce, umělecká odpovědnost a hlavně ochota ponechat hudbě její nezastupitelné působení, do něhož patří především komunikativnost, parametry krásna a emoce. 

Za skladbou stojí jako hybatel a spoluautor Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel a dramaturg festivalu, muž se zázemím hudebníka, upřímně hájící velké myšlenky neokázale vtělené do umění. Jeho libreto, užívající vybraná slova sedmi básníků, umožnilo zastřešení čtyř vokálně-instrumentálních vět zhruba padesátiminutové skladby jedním poselstvím – vyrovnaným pohledem na čas, který nakonec všem měří stejně, zamyšlením nad historií i vlastním životem a v závěru apelem, abychom si neodpírali pocit spočinutí a bezpečí, tedy vztah k domovu. Skladba vznikla ke stému výročí Československa, ale není ani oslavou českého národa, ani proroctvím, ani prvoplánově vlasteneckým monumentem. Je spíše podnětem k přemýšlení, pobídkou k vnímavosti, poctou poezii a duchovním hodnotám, svědectvím o citlivosti duše. Je reflexí intimních pocitů. Všichni čtyři komponisté se textů chopili adekvátně tomuto záměru a dirigent Tomáš Netopil partituru rozklíčoval a realizoval způsobem, který s tím plně souzněl. Samozřejmě, že jeho úkol byl těžký, vždyť musel nastudovat čtyři novinky, každou jinou, protože každou od někoho jiného, a udělat vše pro to, aby se při provedení pocitově propojily. A to se povedlo.

Tomáš Netopil, Adam Plachetka, foto František Renza Tomáš Netopil, Adam Plachetkafoto: František Renza

Jan Kučera zhudebnil Hrubínovy, Ortenovy a Sládkovy verše. Úvodní část kantáty nazvanou „Prolog. Čechy“, v základním hudebním motivu vycházející z dikce slov „Ach, Čechy krásné, Čechy mé“, pojal ve velmi přístupném, nekonfliktním duchu, jakoby archaizujícím, trochu smetanovském, ještě víc ale blízkém světu anglosaských poetických aranžmá známých písní nebo muzikálům. Pěkně vystřídal sólo Adama Plachetky s recitací Jana Šťastného a se zpěvem Pražského filharmonického sboru. Reminiscenci na temnější stránky historie vyjádřil výrazně až těsně před závěrem, nepřeslechnutelně, a to jediným rušivým disonantním akordem, po němž však následuje zase pozitivní, tonální ukotvení hudby. Kučera nezapřel své rozkročení i do jiných žánrů, než je klasika, ale učinil tak decentně.

Jan Ryant Dřízal svěřil verše o „křišťálové studánce, kde nejhlubší je les“ chlapeckému sólu. Jeho část nazvaná „Na cestě“ přináší spolu s Kainarovými, Sládkovými a Seifertovými slovy poetické i lehce patetické obrazy, využívá v prostřídání opět celý aparát, včetně dětského sboru Jitro, ale zůstává celá v nádherném oparu vytvářeném zdrženlivě nápaditou invencí a šikovnou, ne zcela všední instrumentací. Skladatel se dal plně do služby slov a jejich poselství. Přestože on sám je – soudě podle jeho jiných kompozic – ze čtveřice zvukově asi nejvýbojnější, zůstal zde jen u náznaků a vytvořil krásně moderní, mnohotvárnou a přitom přirozeně klidnou plochu. Pohybuje se v pomalejších tempech – a po slovech o putování a návratech v nádherně dlouhé kodě nechá hudbu spočinout na slově „domů“ opravdu zjihle a opravdu působivě. A ponechává zároveň prostor otevřený pokračování.

Jan Šťastný, foto František Renza Jan Šťastnýfoto: František Renza

Jiřímu Gemrotovi připadla kontrastní pasáž s verši Karla Hlaváčka, v kantátě nazvaná „Modlitba“. Vstoupil do ní dramatičtějším temnějším instrumentálním úvodem a i později pokračuje hudbou, která vyznívá v nadhledu nad pouhou služebnou podřízeností textu výrazně umělecky; hudbou o něco komplikovaněji vrstvenou, velkoryse symfonickou. Určitě jde o část skladby, která by docela snadno, asi nejsnadněji ze všech čtyř, mohla případně zaznít i samostatně. Sbor se střídá s barytonovým sólem, slova vyjadřující osobní zbožnost se sugestivně opakují a dostávají všeplatnou váhu – v kontextu díla skoro jako hlas celého lidského společenství. Jan Šťastný, celkově civilní, právě a jen zde, v intermezzu kantáty, možná mohl ubrat na hlase a dát v něm průchod jakoby větší ztišené pokoře.

Sylvie Bodorová dostala texty Josefa Hory a Jaroslava Seiferta, její čtvrtá část má název „Čas. Epilog“. Od počátku do konce, zprvu nenápadně, později čím dál neúprosněji, provázejí hudební tok údery tympánu. Její hudební jazyk si do určité míry pohrává s archaičností, autorka se nebrání velkolepějšímu vyznění. Svou větu a tím i celou skladbu graduje, téma pojímá skutečně závažně, ve staccatových úderech orchestru a v unisonech sboru i v rychlejších výměnách slova „čas“ nachází prostředek k dramatickému podchycení úvah o tom, že „každého dne se něco končí“ a zároveň „něco překrásného se počíná“. Dílo uzavírá vzestupně, nakonec ale ve zpomalení a barytonovým sólem – a pak spočinutím na slově „domů“.

, foto František Renza foto: František Renza

Kdyby komponoval celou kantátu jeden autor, zcela jistě by jednotlivé věty koncipoval kontrastněji a skladbu by asi hudebně zaokrouhlil. Asi i libreto by mohlo ve svém celkovém poselství vyznívat ještě určitěji a jednoznačněji. Ale v tomto případě bylo záměrně ve výběru a seřazení veršů koncipováno tak, aby čtyři různé umělecké přístupy a projevy spíše v jednom duchu propojilo. Vybraní a oslovení skladatelé měli s libretistou schůzku pro základní, ryze technickou koordinaci, potom už však psali samostatně a práci spolu nekonzultovali. Nejde proto o kolektivní dílo. I když šlo do jisté míry o sázku do loterie a skladatelé byli patrně trochu opatrní, výsledek je nakonec víc než uspokojivý. U zrodu celého projektu stál také Jiří Bělohlávek, který měl premiéru dirigovat, před rokem však zemřel. Právě jeho prostřednictvím byla zapojena Česká filharmonie, nyní partnerský orchestr národního festivalu Smetanova Litomyšl. Tomáš Netopil, který se symbolicky jako někdejší Bělohlávkův žák programu ujal, vložil do provedení, zatím jediného známého, veškerý um a dovedl velký aparát k hudební podobě výrazně přesahující pouhé povinné přečtení a odehrání.

Královéhradecký dětský sbor Jitro, foto František Renza Královéhradecký dětský sbor Jitrofoto: František Renza

První polovina večera patřila Dvořákově Novosvětské symfonii. Dirigent v ní dokázal najít a vyzdvihnout řadu jemných nových detailů v tempech i dikci, celkově podpořil odpatetizované pojetí. Objevily se nicméně chybičky ve hře orchestru, jimiž mimochodem filharmonici opakovaně překvapují už od letošního Pražského jara. V repertoárových číslech, jako je právě Dvořákova Devátá, se takové příhody nepředpokládají, ale stalo se.

Geniální partitura, oblíbená, fungující znovu a znovu, po celém světě. Dvořák ve svém hudebním vyjadřování vystihoval a stylizoval ducha kultury své země, slovanského i středoevropského ducha. V Novosvětské k tomu přidal výstižné americké idiomy a vše bezděky za mořem okořenil trochou pochopitelné nostalgie. Přestože necitoval ani české, ani americké písně a melodie, i po 125 letech se pozná, že symfonii napsal v Americe český autor. Zůstává to podnětem k úvaze, zda se něco podobného, i když to třeba autoři neměli v úmyslu, pozná po letech z hudby kantáty Český poutník.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.