pátek, 17. září 2021

Čtvrtek může být posvátný, i když není Zelený

Napsal(a) 

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Svoji reflexi hudebního čtvrtka 16. září musím začít letmou předjímkou. Den předtím, ve středu 15., se na festivalu Dvořákova Praha představil pianista Kit Armstrong – subtilní postavou, gigantický uměním. Jak povýšil „Egyptský koncert Camilla Saint-Saënse z kompoziční všednosti na velkolepé dílo jsem zažil v hudbě jen několikrát v životě. Navíc Pražští symfonikové vedeni Tomášem Braunerem sugestivně provedli Svěcení jara. Myslím, že by měl Igor Stravinskij radost, jak jeho ještě dnes provokující pohanská hudba zněla syrově, drsně a posluchače mohlo jen mrzet, že chyběl taneční kondukt. Jaký kontrast k idylickému ztvárnění pohanství další večer v katedrále sv Víta.

Než jsem ale ve čtvrtek vstoupil do sídelního chrámu otce kardinála Dominika Duky, byl jsem svědkem odpoledního hudebního zastavení v Sukově síni Rudolfina. Po pandemické pauze zde začala svůj život série Klasika o čtvrté. Cyklus nemá převratné dramaturgické ambice, nabízí „jen“ kvalitní hudbu české a evropské provenience v interpretaci renomovaných umělců, což není málo. Navíc láká lidi do neprávem upozaděného sálu. (Třeba bude brzy normálně předcovidově fungovat i zdejší kavárna, aby natěšený posluchač nešel na koncert otráven.) Pocty být v cyklu první se výborně zhostili violoncellistka Michaela Fukačová a pianista (a generální ředitel České filharmonie) David Mareček. U paní Fukačové desítky let oceňuji její cit pro kantilénu, tónovou vytříbenost a styl. Balada i Serenáda Josefa Suka ze studijních let byly milé a drobné artikulační finesy byly doslova dojemné. Nesměl samozřejmě chybět srdeční skladatel paní Fukačové Antonín Dvořák. Místo avizovaného Klidu zvolila kontrastnější Rondo, které mohlo být přece jen hybnější. Vrcholem byla Sonáta A dur Césara Francka. Jakkoli byla zahrána téměř příkladně (občas mohl být klavír zvukově decentnější), přece jen jsem si opět uvědomil, že expresivnější houslový originál je mi bližší a podle mě více vyjadřuje podstatu hudby. Báječné byly oba drobné přídavky: Nedbalův Valse Triste a Martinů pátá Arabeska

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Kvůli agresivním omezením Hradu i pandemii jsem nebyl v Katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha několik let. Přišel jsem dřív, a tak jsem si mohl v klidu tuto pozoruhodnou stavbu opět prohlédnout, meditovat a přemýšlet, jestli budu konečně smířen s akustikou. (Můj boj začal v roce 1981 při zdejším pražskojarním provedení Verdiho Requiem.)

Festival Dvořákova Praha se podstatně dotkl Dvořákovy Sv. Ludmily v roce 2018, kdy ji bez jakéhokoli krácení uvedl Jakub Hrůša v Rudolfinu. Maratón lidé v sále i na Palachově náměstí „přežili“ a provedení bylo výborné nejen díky orchestru, třísetčlennému sboru a excelentní Kateřině Kněžíkové, ale hlavně kvůli báječné práci dirigenta. 16. září 2021 (výročním dnem světice je mučednická smrt, jež se údajně stala 15. září 921) nabídl posluchačům v chrámu a divákům ČT art svoje vidění mimořádného díla, monumentálního rozsahem – intimního obsahem, dirigent Petr Altrichter. Nevím, jestli kvůli přímému televiznímu přenosu nebo požadavku festivalu, nebo prostě jako opozitum vůči nekrácenému Hrůšovi, učinil významné škrty. Akceptování krácení skladatele lze přijmout, o dalších by se dalo diskutovat. Podle mého mínění byly ke škodě věci. Už tak problematické libreto bylo místy na hraně komična a nelogičnosti. I když venkoncem to bylo jedno, protože z odstupu padesáti metrů stejně nebylo zpěvákům rozumět. Což mě přivádí k fundamentálnímu problému večera – akustice.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Po 40 letech jsem dospěl ke konečnému názoru – akustika tohoto kostela je nereformovatelná, doslova bláznivá. Zvuk v prostoru poletuje, tříští se a deformuje. (Ovšem zvukový televizní obraz byl díky kvalitní technice přirozeně jiný, podstatně lepší!) Dvořákova geniální hudba sice nebyla udolána, ale zvláště v silnější sborové dynamice směřovaly do publika „hudební plástve“. Respektuji výroční pohnutky pořadatele, slavnostnost večera, hvězdnou šanci vysokého katolického kléru, politiků a bankéřů dát plebsu na vědomí svou kulturnost, ale Dvořák pořádně utrpěl. Přitom všichni interpreti udělali v rámci svých možností maximum. Česká filharmonie hrála báječně (v roce 2018 zahrála Ludmilu však ještě přesněji), Pražský filharmonický sbor byl skvělý a Petr Altrichter udělal maximum. Nejvíce jsem ocenil jeho tvarování a „dodýchávání“ frází a stavbu velkých ploch. Nezřídka mě překvapily nečekané a přesto logické akcenty. Z kvarteta sólistů byly přes oscilaci k občasné forzi lepší ženy, Eva Hornyáková a Jana Hrochová. Richardu Samkovi místy docházely síly a Gustáv Beláček zpíval jako by byl za svým zenitem, i když z jeho jiných aktivit to tak nevypadá. Nechci je srovnávat s legendami typu Marty Krásové, Evy Zikmundové, Beno Blachuta nebo Richarda Nováka, ale jistě by šlo sestavit reprezentativnější kvarteto… Nicméně přes oficióznost koncertu a akustickou depresi jsem odcházel ze svatého Víta s uspokojivým pocitem posvátnosti v duši a dobře vyladěno bylo i početné publikum.

Toto Dvořákovo oratorium nemá sice hloubku a mrazivost Requiem, ale některá místa vás nesou do nebes. Za přípravu a uvedení olbřímího díla patří produkci a interpretům ocenění… Čeho by asi Dvořák dosáhl, kdyby se místo mládí Ludmily a idylickým viděním pohanství a počátku křesťanství inspiroval jejím tragickým koncem a měl lepšího libretistu?   

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.