Na předposledním koncertě Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného měla původně hrát portugalská pianistka Maria João Pires. Umělkyně však ze zdravotních důvodů své vystoupení několik týdnů před zahájením festivalu odřekla. Místo ní nabídli pořadatelé publiku recitál kanadské klavíristky Angely Hewitt, jež je proslulá především jako znamenitá bachovská interpretka.
Své vystoupení 6. listopadu 2021 v Dvořákově síni Rudolfina zahájila Hewitt Osmnáctou suitou ze třetí knihy Skladeb pro cembalo Françoise Couperina. Dílo sestává ze sedmi vět, přičemž každá z nich nese nějaký poetický či „programní“ název. Jedná se o hudbu duchaplnou a příjemně odlehčenou, neřeší se tu žádné světoborné problémy. Couperin uplatňuje ve své cembalové tvorbě bohatou a komplikovanou ornamentiku a ani jeho Osmnáctá suita není v tomto směru výjimkou. Angela Hewitt hrála Couperina vzdušně, elegantně, volnýma rukama s vláčnými půvabnými pohyby, v tempech spíše živějších. Rafinovaná ornamentika proplouvala pod jejími prsty lehce, hladce, zřetelně a přirozeně, takže ani v nejmenším nenarušovala rytmickou srozumitelnost hudebního toku. A klavír zpíval umělkyni tak měkce a krásně, že mnohdy až připomínal lidský hlas.
Po Couperinovi následovala Sonáta B dur KV 281 Wolfganga Amadea Mozarta. I tato skladba plynula příjemně, zpěvně, se svižnými tempy v rychlých větách a s překrásnou měkkou kantilénou ve druhé větě, v níž skladatel připsal k tempovému označení „Andante“ ještě pokyn „amoroso“. Ve finální větě jsme mohli v pikantně vypointovaných přírazech ocenit pianistčin smysl pro humor (který ostatně umělkyně několikrát prokázala i v Couperinovi).
Jako poslední číslo před přestávkou uvedla klavíristka Preludium a fugu a moll BWV 894 Johanna Sebastiana Bacha. Její pojetí tohoto náročného díla bylo skutečně obdivuhodné – plastické ve vedení hlasů i v dynamice a pevné v rytmu, obě části měly strhující švih a obdivuhodný „tah“. Při tom všem působil Bach paní Hewitt překvapivě soudobě, dokonce bych se odvážil říci, že „moderně“ – aniž by to bylo dílu jakkoli na škodu.
Po přestávce zahrála umělkyně nejprve Bachovu Anglickou suitu F dur BWV 809. Úvodní preludium a následujících pět barokních tanců znělo v pianistčině podání tak něžně a snově, že jsem si připadal, jako bych vstupoval do obrazů Watteauových. Jen v závěrečné gigue bylo toho snění trochu méně – v brilantních a vtipných klavíristčiných nonlegatech jsem slyšel spíš cválat koně a vytrubovat fanfáry.
Vrcholem večera byla Bachova Passacaglia c moll BWV 582 v úpravě věhlasného pianisty Eugena dʼAlberta, jenž tuto skladbu uváděl na svých koncertech. Rozsáhlá, přibližně čtvrthodinová kompozice klade na interprety nejen velké technické a výrazové nároky, ale vyžaduje i značnou fyzickou výdrž. Angela Hewitt však hrála bez viditelné námahy, s úžasným nadhledem, s bezpečným, takřka architektonickým smyslem pro výstavbu a s nespočtem okouzlujících úhozových nuancí. V dynamických vrcholech dokázala docílit nádherného plného zvuku varhanního pléna. Velkolepý závěr Passacaglie zdvihl posluchače ze sedadel. Pianistka se za standing ovation odměnila dvěma přídavky, z nichž ten první, Schumannova píseň Widmung v klavírní transkripci Franze Liszta, přednesla tak krásně a emotivně, až jsem zalitoval, že nezařadila Schumanna i do svého festivalového recitálu. V každém případě paní Hewitt na tomto večeru potvrdila svou pověst světové pianistky.
