Dramaturgie festivalu Struny podzimu je nápaditá i odvážná. Zahájení letošního ročníku, které připadlo na 23. 9., bylo vskutku hvězdné – v Rudolfinu vystoupil kontratenorista Philippe Jaroussky za doprovodu Venice Baroque Orchestra , který řídil Andrea Marcon . Jeho recitál nesl podtitul Farinelli a Porpora – žák a učitel. Představit pražskému obecenstvu osobnost jednoho z nejslavnějších kastrátů 18. století Carla Broschiho, známého pod přezdívkou Farinelli, tu nebylo nijak zvlášť nutné; řada posluchačů bezpochyby viděla životopisný film Gérarda Corbiaua z roku 1994, ve kterém byl Farinelliho hlas vytvořen syntézou hlasů sopranistky Evy Mallas-Godlewské a kontratenoristy Dereka Lee Ragina. Výsledný produkt měl odpovídat renesanční a barokní představě o lidském hlase jako nejdokonalejším hudebním nástroji – jeho přílišná vycizelovanost a chlad však v citlivějším posluchači nutně musely vzbudit pocit odporu vůči kráse tohoto druhu i studu nad prostředky, kterými se podobné pěvecké brilance dosahovalo. Philippe Jaroussky působí naproti tomu naprosto přirozeně. Jeho lehký, příjemně znějící kontratenor, kterému schází byť jen náznak zvukové ostrosti, bez problémů zvládá krkolomně nepravděpodobné výšky i hlubší polohy, a navíc – a to je skutečně podstatné – neudivuje pouze strojově přesnou technikou zpěvu (ne nadarmo je Jarousského velkým vzorem Cecilia Bartoli). Zůstává tu i dostatečně široký prostor pro cit a vyjádření obsahu textů jednotlivých árií, v tomto případě vybraných z oper proslulého neapolského skladatele a hudebního pedagoga Nicoly Porpory, jenž působil i v Londýně a Vídni – Arianna in Naxo , Semiramide riconosciuta , Ifigenia in Aulide , Semiramide regina d’Assiria , Orfeo a Polifemo . Árií znamenitě napsaných, plných lyrických pasáží i dramatického napětí. Jediné, čeho lze litovat, je to, že v programu nebylo vyznačeno, o jakou postavu se konkrétně jedná; nesporná škoda je i to, že se s Porporovou tvorbou lze dnes setkat jen velmi vzácně: bylo by zajímavé zjistit, jestli mají jeho opery jako celek schopnost zapůsobit na současné posluchače tak silně, jako kupříkladu opery a oratoria Händelovy, o jejichž hudební nosnosti dnes nikdo nepochybuje. Na zahajovacím koncertě Strun podzimu byly Porporovy árie prostřídány instrumentálními čísly – Ouverturou č. 6 g moll pro dva hoboje, smyčce a continuo Francesca Marii Veraciniho, Vivaldiho Koncertem F dur pro dva lesní rohy, smyčce a basso continuo, RV 538 (výkony obou sólistů byly vynikající) a konečně Concertem grossem d moll „La Folia“ Francesca Saveria Geminianiho – jedním z vůbec nejpozoruhodnějších variačních zpracování melodie, která se vine hudebními dějinami renesance a baroka spíš jako třpytivá dracounová páska než jako prostá červená nit. Orchestr, který Andrea Marcon řídil od cembala, podal modelový výkon – uhlazenější, než bývá zvykem u jiných italských ansámblů (Il Giardino armonico, Suonatori della Gioiosa Marca), avšak zvukově i výrazově stejně přesvědčivý; k velkoleposti nastávající, velmi slibné pražské „barokní“ sezony přispěl tento koncert zcela mimořádným způsobem.
