neděle, 25. duben 2010

Contempuls podruhé

Napsal(a) 

Contempuls podruhé, foto Karel Suster Contempuls podruhéfoto: Karel Suster

To, co při loňském prvním ročníku pražského festivalu soudobé hudby Contempuls vyznělo jako sympatický záblesk na lepší časy, dostalo při letošním 2. ročníku festivalu již punc vznikající tradice: Praha má festival soudobé hudby hodný toho názvu. Je to festival rozměrem skromnější, komorní, avšak je v dobrých a povolaných rukou: pod patronací HIS byl i letošní 2. ročník dramaturgicky i organizačně vzorně připraven (hlavní zásluhu na přípravě má nesporně dvojice M. Pudlák a P. Bakla s týmem povolaných a nadšených spolupraovníků). Výhodně se zde spojuje řada okolností: inspirující, vhodné prostředí holešovické La Fabriky, odpovědně a s profesionálním přehledem vybraný repertoár i interpreti.

Druhý ročník festivalu Contempuls proběhl v obdobných časoprostorových dimenzích jako ročník zakladatelský: inspirativní prostor holešovické La fabriky hostil ve třech listopadových dnech (9., 12. a 13. 11) tři dvojice koncertů (vždy od 19 a 21 hodin) s pestrým programem soudobé komorní hudby. Podobně jako loni byl posluchačům představen poměrně reprezentativní průřez tou nejzajímavější, nejpodnětnější a ve většině případů i nejhodnotnější skladatelskou produkcí v této oblasti. Převahu měli, stejně fakticky a stejně pochopitelně jako loni, aktéři zahraniční – ať už jde o skladatele či interprety. Česká tvorba a české interpretační umění však rozhodně zanedbány nebyly a rovněž zde dramaturgie poukázala na hodnoty pozoruhodné. Protože každá správná recenze má mimo jiné i funkci dokumentační, uveďme na počátku i další suchá fakta: v programu zaznělo celkem zhruba 34 kompozic od přesně 24 autorů. Ono „zhruba“ v případě provedených skladeb je ovlivněno nestandardním složením prvního programu druhého večera (12. 11.), na němž byly v některých číslech prezentovány určité bloky střídajících se kompozic E. Satieho a M. Svobody. Programu se podrobněji věnujeme níže. Čeští autoři byli zastoupeni v počtu tří (jmenovitě Zemek, Graham, Nejtek) domácí interpretační scénu reprezentoval jediný soubor – Prague Modern s francouzským dirigentem M. Swierczewskim .

Návaznost 2. ročníku Contempulsu na 1. ročník se manifestovala hned v jeho úvodu – první „dvojkoncert“ 2. ročníku se uskutečnil na den přesně o rok později (9. 11.) a i on byl zahájen sólovým klavírním recitalem. Stejně jako loňský ročník v Italu E. Torquatim, představil 2. ročník skvělého klavíristu – specialistu na soudobou hudbu s dokonalým klasickým školením: Belgičan Daan Vandewalle přednesl pestrý program – celkem deset skladeb od sedmi autorů: Američanů Alvina Currana, Frederica Rzeweského, Gordona Mummy, Freda Fritha Japonce Jo Kondo, Němce Hauke Hardera a Čecha Pavla Zemka. Podrobnější ohledání struktury programu odhalilo jeho rafinovanou a přitom plně zdůvodněnou symetričnost: sedm autorů bylo prezentováno v zrcadlově symetrické posloupnosti 1-2-3-4-5-6-7-3-2-1, přičemž Curran, Rzewski a Jo Kondo byli prezentováni dvakrát. Program byl stylově dosti jednotný – představil charakteristické produkty jednoho z vlivných avantgardních směrů s kořeny v americké experimentální hudbě a minimalismu. Hudba je to zdánlivě jednoduchá, operuje často s prostým diatonickým materiálem, organizovaným ovšem velice rafinovaně a navíc i s akcentem na náležitý virtuózní efekt. Takže Vandewallův klavírní recital měl všechny náležitosti klasického recitalu s vyváženými dominantami jak v kompozicích samotných, tak i v interpretačním výkonu. A protože Vandewalle hrál znamenitě, sklidil i klasický aplaus a musel přidávat. Jako přídavek zvolil (jsem si jist, že záměrně i k výše naznačené symetrii) třetí část Curranova cyklu Inner Cities .

Druhý koncert 1. večera představil jiný typ současné avantgardy – tvorbu vysoce technicky náročnou po skladebné i interpretační stránce. Je opravdu jen málo těles, která by k provozování této hudby byla v současné době tak povolaná jako Arditti String Quartet . V jeho podání zazněly čtyři kompozice: čtyřvětá kvartetní skladba Angličana Briana Ferneyhougha: Dum Transisset I-IV , rovněž čtyřvětý Smyčcový kvartet č. 1 brněnského Petera Grahama, jednovětý Smyčcový kvartet č. 1 Angličana Jamese Clarkea a na závěr Smyčcový kvartet č. 3 „Grido“ Helmuta Lachenmanna. Čtyři stylově dosti rozdílné, ale vesměs důsledně a detailně prokomponované skladby prezentoval Arditti String Quartet se vzácným porozuměním pro jejich osobité zvláštnosti, s jasným interpretačním názorem a s technicky i výrazově suverénním interpretačním pojetím.

První koncert druhého večera přinesl dosti nevšední program i v rámci celkové dramaturgie tohoto festivalu. Německý soubor Mike Svoboda Ensemble představil pozoruhodné pásmo z tvorby jednoho z duchovních otců evropské avantgardy 20. století E. Satieho v konfrontaci se „satieovskými“ kompozicemi M. Svobody. V dvoudílném pásmu zazněly střídavě skladby Satieho a jejich novodobé parafráze z dílny M. Svobody – vedoucího souboru, takto trombonisty a skladatele, muže sice českého příjmení, ale rodáka z Guamu a dnes občana Německa. Tvorba enfanta terrible francouzské hudební avantgardy konce 19. a počátku 20. století Erika Satieho zažívá v poslední době své velké obrození, srovnatelné například se znovuvzkříšením tvorby J. M. Hauera. Je to celkem pochopitelná věc, že se dnešní doba k Satiemu vrací, neboť v něm objevuje zdroje mnoha jevů a procesů, které se odehrávají v hudbě současnosti a které v době Satieho vzbuzovaly spíše opovržení, povznesený úsměv, kdežto dnes po všestranné masáži postmodernou všeho druhu je Satie náhle (a zákonitě) znovu aktuální jako duchovní otec (lidská mentalita si na první objevitele, původce, předchůdce, „duchovní otce zakladatele“ dost potrpí, vědomí vývojové kontinuity máme zakódované v našem myšlení) jevu, pro který má moderní hudba dokonce odborný termín „low tech“. Jenže Satie je především inspirátorský svým všestranným a svrchovaně invenčním hledačstvím v oblasti hudby a zvuku, svým bystrým odhalováním skrytých jevů a neméně skrytých vztahů mezi nimi. Dnešní doba přivyklá jevu, který si dokonce opuncovala odborným termínem „low-tech“ zásluhou jeho všestranného a mnohdy přímo arogantního nátlaku, bere tento trend v umění napříč žánry seriózně jako jeden z možných produktů paralelních procesů osvobozování a komercializace umění. A tak je Satie znovuobjeveným prorokem low-techu obdobně jako je Hauer dnes často shledáván jedním z praotců minimalismu. Ucelené koncertní pásmo s názvem Phonometrograph Eric Satie přineslo v rychlém (a v podstatě nepřerušovaném) sledu montáž ze Svobodových aranžmá a úprav původních skladeb Satieho (klavírní Avant-dernières PenséesSports et divertissements , písně LudionsTrois Poèmes d‘amour ) a Svobodových vlastních skladeb napsaných speciálně pro tento program. Ty jsou přímou reakcí na Satieho tvorbu, v případě písní zhudebnil Svoboda Satieho texty. Základní trio: hlas (Anne-May Krüger ), akordeon (Stefan Hussong ) a trombón (Mike Svoboda ) je postupně doplňováno dalšími nástroji (bicí, zvonkohra, flašinet) obsluhovanými členy souboru. Bylo to objevné i osvěžující zároveň.

Druhý koncert druhého večera nabídl program pražského ansámblu Prague Modern se třemi skladbami. Nejprve zazněla kompozice Poláka Pawla Szymańského Recalling a Serenade , což je osobitá transformace charakteristických prvků hudby klasicismu. Autor vybírá jednotlivé izolované prvky – motivy, harmonické spoje, figurace (albertiovské basy) a spojuje je do nových struktur, vytváří nové konfigurace a souvislosti – vše s důkladnou konstrukční rafinovaností. Hudba je to v základu diatonická, ale je decentně obohacována mikrointervaly a v opatrném dávkování i dalšími moderními prvky. Obsazení klarinetového kvinteta samozřejmě odpovídá slohovému východisku de- a remontáže Pawla Szymańského. Je zde též patrný vliv minimalismu. Dílo působilo jako celek velmi sympaticky, jistě i díky vzorné interpretaci. Je totiž svou důslednou detailistickou prokomponovaností interpretačně velmi obtížné.

Skladba Michala Nejtka „...your heart stops...you continue writing“ byla pro festival přímo objednána a zažila tudíž svou premiéru. Nejtek se pohybuje na pomezí „klasické“ hudby, jazzu a rocku a různých odnoží takzvané alternativní hudby, osobitě tyto sféry směšuje a propojuje, nachází přitom mnoho nových uměleckých kvalit. Autorský komentář k premiéře v programové brožuře byl až cynicky strohý – prozradil vlastně jen inspirační zdroj, totiž verše Raymonda Carvera. Poslechový dojem byl ovšem zcela jiný: skladba má „tradiční“ třídílnou formu, vstupní část je energická, dravá, rytmicky vyostřená, výrazem tak trochu „rošťácká“, s jasnými jazzovými prvky (saxofonová sekce zní jako ve swingovém bigbandu). Nastoupený energický puls se postupně zklidňuje a nastupuje klidná, tichá, výrazem měkce lyrická (dokonce impresionisticky působící) statičtější část, s výrazem jakoby opatrně našlapujícím kolem něčeho vzbuzujícího respekt z nejistoty. Do toho vstupuje recitace Carverových veršů (z playbacku), postupně multiplikovaná v recitovaný „kánon“. Tato plocha zvolna graduje a její výraz je stále napjatější, neklidnější. Nastupuje závěrečný úsek formy – opět orchestrální, dravý, energický (jasný vztah k úvodnímu úseku), rytmicky vypíchnutý se zřetelnými jazzovými prvky, v závěru ovšem vyznívající do ticha. Dosti typický Nejtek, muzikální, trochu ironický, trochu tajuplný, technicky suverénní. I zde je třeba vyzdvihnout velmi dobrý interpretační výkon souboru.

Contempuls podruhé, foto Karel Suster Contempuls podruhéfoto: Karel Suster
Z tvorby Rakušana Bernharda Langa zazněla na závěr druhého večera kompozice Differenz/Wiederholung 5 opět jiného stylového i skladebně technického zaměření. Lang se zabývá prací s tzv. smyčkami, která sice rovněž vykazuje princip opakování, avšak východisky i kompoziční technikou se od repetitivních modelů minimalismu podstatně liší. I celkový zvukový dojem z provedené skladby tento evidentní rozdíl vykazoval. Skladba psaná pro komorní soubor a CD playback velice vynalézavě využívá a přepracovává historický hudební materiál (Monteverdiho Orfeo), což je v některých případech dokonce sluchově identifikovatelné, ve většině jiných případů zůstává ovšem Monteverdiho hudební materiál umně skryt v rychle se měnící řadě kontrastních a ostře, nečekaně vzájemně navazujících „smyček“. Výsledkem je zvuková mozaika nezvyklé působivosti, zvlášť je-li prezentována s takovým zaujetím a poctivým nasazením, jako tomu bylo v případě výkonu Prague Modern.

První koncert třetího večera přinesl především oslnivé interpretační výkony. Americké duo The Kenners složené z fenomenálního saxofonisty Eliota Gattegno a klavíristy a hráče na akordeon (taktéž zdatného skladatele) Erica Wubbelse provedlo skladby pětice amerických autorů vesměs mladé generace. Mezi nimi měly být původně dokonce dvě premiéry, v důsledku změny programu však došlo pouze na jednu. Tangled Loops pro sopránsaxofon a klavír Jasona Eckardta jsou rovněž založeny na principu (a technice) smyček s nepravidelným opakováním a návraty hudebního materiálu, které jsou proloženy kontrastními hudebními prvky. Zejména saxofonový part je extrémně hráčsky náročný, takže při provedení na sebe hlavní pozornost strhl v prvé řadě E. Gattegno, který hned v úvodní skladbě přesvědčil o tom, že pověst, která ho provází, je plně opodstatněná. Byl to výkon hodný největšího obdivu.

Pendulum III Alexe Minceka pro altsaxofon a upravený klavír mělo na festivalu premiéru. I v této skladbě je aplikován princip návratů a opakování (u amerických skladatelů, jak vidno, velmi silně zakotvený, zažitý, a také mimořádně diferencovaný), i ona je hráčsky extrémně náročná. Skladba má jednolitý gradační tah, úvodní část je založena na jednotónových rytmicko-barevných strukturách se zpočátku nesmělými, postupně stále aktivnějšími interjekcemi struktur fakturně hustších – ty postupně převládnou a směrem k závěru nabývají na síle. Byla to jedna z mála postupně souvisle gradujících skladeb celého festivalového programu. Daniel Tacke, jeden z nejmladších (ne-li vůbec nejmladší – ročník 1985) autorů programu se představil skladbou „a quiet and lingering violence“ pro altsaxofon, akordeon a klavír. Poněkud agresivní autorský komentář v programové brožuře zakončený bizarní sentencí „V násilí se skrývá netušená krása“ uvedl kompozici kupodivu mimořádně klidnou, utěšenou, bez jediného momentu vzrušení natož nějaké násilnické agresivity. Vemlouvavá základní melodická fráze se v ní ustavičně opakovala a variantně navracela i s využitím působivých mikrointervalových flexí. Výsledek působil jako opět jiná, možná modernější derivace minimalismu. Provedení Tackeho skladby přineslo náležité emocionální uvolnění po dvojici extrémně náročných, extrovertních kompozic.

Také skladba Clintona McCalluma „in a hall of mirrors waiting to die“ exponovala už v autorském komentáři pocitové situace děsu, hrůzy a morbidity generujících v amerických filmových thrillerech. A znovu jsme byli svědky oslnivého hráčského výkonu saxofonisty, který v úvodu předvedl extrémně dlouhé vydržované tóny hrané dokonalým cirkulárním dechem. Do toho postupně vpadávaly děsivé interjekce thrillerového děje: jako okamžik prožité a stále ještě prožívané (a uvědomované) hrůzy rozprostřený donekonečna, do bezčasí, do nesnesitelné nicoty lidského fyziologického času odděleného propastí od bezčasí... Působivá agresivní hudba jako adekvátní reakce na prožitou agresi. Stylové zakotvení kompozice člověka v takovýchto okamžicích zajímá pramálo. Na závěr programu The Kenners měla zaznít druhá premiéra – skladba s názvem POS BTR Nicholase Deyoe. Z technických příčin se nekonala a byla nahrazena jinou skladbou z repertoáru souboru – Divertimentem Charlese Wuorinena. Záskok na poslední chvíli se ukázal jako patrně nejproblematičtější moment celého jinak znamenitě připraveného programu. Vysoký interpretační standard si The Kenners udrželi i tentokrát – i když ve skladbě stylu poněkud konfekčního, který by se dal označit (sit venia verbo) jako postneoklasicismus.

Věhlasný německý soubor Ensemble recherche zakončil celý festivalový program třemi vzorně nastudovanými a prezentovanými skladbami, z nichž dvě už patří v oblasti soudobé hudby k dílům klasickým. To platí hned o úvodní Taléa G érarda Griseye, jednom z klíčových děl hudebního spektralismu. Základem jsou zde pregnantně rytmicky i zvukově formulované plochy, které se v rychlém sledu a v ostrých střizích vzájemně střídají a náležitě tak dynamizují formu i výraz díla. Poctivě nakomponovaná skladba znamená v případě neméně poctivého provedení skutečný posluchačský zážitek z výborně znějící moderní komorní hudby, která přesvědčí a nadchne i bez analyticko-technologického vyhodnocování prostě a přirozeně sama sebou a celkový dojem pak bez skrupulí nazveme těmi nejotřepanějšími označeními jako „líbivá, příjemná, okouzlující“. To jsou důležité atributy pro souhrnné označení klasický.

Ke spektralistům řazený Ital Fausto Romitelli (mimo jiné přímý Griseyův žák) byl prezentován kompozicí Domeniche alla periferia dell‘impero ve stylu neortodoxního spektralismu. Skladba působila jako zvukově velmi apartní, plastická, jemně nuancovaná, disponující širokým rejstříkem zvukových možností klasického komorního ansámblu. Ty se navíc zmnožily o přidané „zvuky přírody“, využité zde jako ostinátní, stále se opakující a připomínající motivy simulující zpěv ptáků, mňoukání koček, bzučení hmyzu (kazoo). Romitelli přináší opět jinou variantu repetitivnosti a opět nikoli minimalistické. Tempo na celé ploše pomalé, rytmus sice jasně profilovaný, nikoli však extrovertně manifestovaný (například akcentací). Převažují vláčné, oblé fráze ve volném tempu. Výsledek působivý, přesvědčivý.

A na závěr klasik z největších: Morton Feldman a jeho Why patterns? . Vedle spíše exkluzivního případu Satieho nejstarší autor programu a jeho osvědčená, 30 let stará kompozice typického autorského rukopisu: jemná, tichá, zdánlivě nevzrušivá hudba s bohatým vnitřním děním v mikrostruktuře. Pozoruhodný sled subtilních hudebních „událostí“ v rámci v zásadě třípásmové hlasové i zvukové faktury vymezené třemi nástroji – flétnou, klavírem a zvonkohrou, znamenitě uvnitř propletený s detailními rafinovanými odchylkami od hlavní linie průběhu. Provedení vyžaduje preciznost a trpělivost. Obojího – a mnohého dalšího – se posluchači při výkonu Ensemble recherche dočkali v míře vrchovaté. Mnozí (z těch, kteří si to třeba doposud neuvědomili) se tak mohli přesvědčit i o tom, že Feldmanova hudba je rovněž klasicky „melodická“ (ostatně, podobných případů bylo ve festivalovém programu mnohem víc).

Co říci závěrem? Festival jistě splnil očekávání ne-li všech, pak jistě naprosté většiny posluchačů, kteří zaplnili sál v La fabrika při všech šesti koncertech takřka do posledního místa. V Praze má tato hudba solidní a stabilní posluchačské zázemí, což je potěšující i zavazující. Zavazující je ostatně i započatá tradice. Po druhém ročníku Contempulsu je třeba ještě jednou pochválit pořadatele za promyšlenou dramaturgii i bezchybnou realizaci dramaturgického záměru. O znamenitých interpretačních výkonech byla řeč průběžně, tvorby, kterou by bylo žádoucí v následujících ročnících v Praze představit mají pořadatelé bezpochyby v zásobě na mnoho dalších ročníků a další hudba stále vzniká (nejen v Americe, jistě například i v Rusku nebo na Balkáně). Další ročník Contempulsu bude, nemýlím-li se, už třetí...

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.