úterý, 7. únor 2012

Contempuls 2011 – už počtvrté

Napsal(a) 

Čtvrtý ročník malého festivalu soudobé hudby Contempuls nabízel i tentokrát při prvním ohledání programu velmi zajímavou dramaturgii a přilákal do tradičního prostoru holešovické La fabriky velký počet posluchačů: na všech pěti koncertech bylo plno, což konstatuji s velkým potěšením. Festival si, jak vidno, buduje své posluchačské zázemí a okruh posluchačů se nadto stále rozšiřuje, což mohu jako věrný a pravidelný návštěvník této akce směle konstatovat. I když i letos sledoval Contempuls svou již zaběhnutou strukturu, tj. dvojice koncertů ve třech listopadových termínech (4. 11., 11. 11. a 16. 11.), došlo tentokrát k dílčím odchylkám: standardní pátek byl v případě poslední dvojice koncertů zaměněn za středu (nepochybně s ohledem na navazující prodloužený víkend a tudíž předpokládatelnou nižší navštívenost) a navíc se pravidelná šestice koncertů letos zúžila na pětici. V pátek 11. listopadu se uskutečnil toliko jeden koncert, a to z důvodů primárně technických (časově náročná, složitá stavba koncertního pódia pro uvedení programovaného díla). Výčet spíše statistických údajů doplňme ještě přehledem o uvedených skladbách a účinkujících: na čtvrtém ročníku Contempulsu zaznělo celkem 11 skladeb, z toho nadpoloviční většina (6 titulů) v premiérách: ve dvou případech šlo o světové premiéry novinek vzniklých na přímou objednávku festivalu a zbývající čtyři skladby staršího data si odbyly českou premiéru. Čili i v tomto parametru si Contempuls zachovává svou původní dramaturgickou koncepci, tj. uvádět především novinky – vedle světových premiér i pozoruhodná díla starší, která na českých pódiích doposud nezazněla. Hlavní dramaturg Contempulsu a jeho spiritus agens Petr Bakla uvedl v předmluvě k programové brožuře letošní ho ročníku festivalu jako hlavní dramaturgický záměr představit sice menší počet, avšak rozsáhlých, monumentálních skladeb. Šlo jako obvykle o velmi odpovědný a kvalitní výběr jak po stránce kompoziční, tak i po stránce interpretační.

První koncert (4. 11. od 19 hodin) měl – mimochodem, také již takřka tradičně – povahu svérázného klavírního recitálu. Americký klavírista Eric Wubbels na něm provedl pouze jednu, zato však rozsáhlou a velice zajímavou kompozici rakouského autora Petera Ablingera Voices and Piano pro klavír a CD přehrávač. Skladba, založená na simultánní konfrontaci hudby a mluvené řeči (reprodukované z nahrávky), poukazuje k velmi netradičně pojednanému melodramu. Hudební prvky a struktury jsou odvozeny z melodického spádu mluvené řeči, konkrétně různých promluv v různých jazycích (němčina, francouzština, angličtina, ruština, slovenština, španělština) a na různá témata. Výsledek byl posluchačsky nanejvýš atraktivní, jistě i díky znamenitému interpretačnímu výkonu: tady šlo v prvé řadě o pečlivě zvládnutou koordinaci klavíru s mluveným slovem, o detailní rytmickou a frázovací preciznost tradičně vyžadovanou, sit venia verbo, např. u hudby typu Haydnových či Mozartových sonát.

Druhý koncert (4. 11. od 21 hodin) vyplnilo vystoupení u nás už dobře známého německého souboru Ensemble recherche , tentokrát v redukované triové sestavě klarinet, violoncello a klavír. Nejprve jsme vyslechli světovou premiéru novinky brněnského Pavla Zemka, vzniklé na objednávku Contempulsu: Trio č. 2-Unisono I-XXI „Sedm slov Vykupitelových na kříži“ pro klarinet, violoncello a klavír (2011). Zemkův dosti typický kompoziční styl rafinovaně manipulující s jednohlasem v parametrech melodických, rytmických, témbrových i zvukově prostorových přinesl i tentokrát dílo s autentickou výpovědí o duchovním obsahu díla. Na sympatickém dojmu z premiéry se arci podepsal i znamenitý interpretační projev tria z Ensemble recherche. Allegro sostenuto pro klarinet/basklarinet, violoncello a klavír Helmuta Lachenmanna zaznělo v české premiéře 23 let po svém vzniku. Soustavné pátrání po kvalitní zahraniční tvorbě a její, byť opožděné, uvádění na domácí pódia patří k charakteristickým rysům dramaturgie Contempulsu. I tentokrát šlo o správnou volbu. Lachenmannova tvorba je přitažlivá svou nekompromisní i neodolatelnou cestou za hranice a pod povrch evropských hudebních tradic, zvukovou i artikulační vynalézavostí a současně hlubokou seriózností uměleckého výkonu. Každé další dílo, s nímž jsme kontaktováni, přináší nové a nové nápady, které (v Lachenmannově případě) prostě neomrzí, neunaví, a to i přesto, že rozsahy jeho skladeb bývají značné. Tentokrát šlo o půlhodinové trio, perfektně provedené s perfektním dojmem a perfektní posluchačskou odezvou. V pátek 11. listopadu byla na programu pouze jediná skladba: velmi svérázná kompozice portugalského autora (který byl zároveň hlavním aktérem jejího provedení) Miguela Azguime s názvem Itinerário do Sal (cesta soli). Útvar zařaditelný snad do oblasti multimediální tvorby má pro svou komplexní audiovizuálnost částečně povahu opery (její podtitul zní NEW OP-ERA, což má znamenat „optickou operu pro novou éru“), ve své audiovrstvě může připomínat hudbu elektroakustickou, zde ale v důmyslném, multiplikovaném interaktivním propojení s vrstvou vizuální. Výsledkem je poutavá, proměnlivá scenérie hudby a slova ve spojení s neméně poutavou a proměnlivou harmonií a rytmem vizuálních objektů. Z celého interpretačního týmu, souboru Miso Ensemble , byl samozřejmě nejzřetelnější „sólista“ na pódiu, tedy sám autor projektu, nicméně role spoluoperátorů simultánně obsluhujících elektroniku, je v tomto případě téměř rovnocenná, rozhodně ne pomocná. Celkový dojem – znamenitý. Poslední dvojkoncert (středa 16. 11) přinesl nejprve recitál violoncellisty Jiřího Bárty v pětici skladeb pro violoncello nebo rozmanité nástrojové sestavy s violoncellem. Jiřího Bártu si spojujeme spíše s tradičním repertoárem a jeho zájem o hudbu netradičně formulovanou nutno hodnotit jako nanejvýš sympatický. Předvedl solidní výkon hodný interpreta jeho formátu, nicméně přesto měl jeho interpretační přístup k jednotlivým skladbám i některé nedostatky: nikoli technické, nýbrž koncepční. Ta interpretace prostě nepůsobila jako, s prominutím, stylově usazená. Což samozřejmě případ od případu přesahovalo i do výkonů jeho jednotlivých spoluhráčů. Marná sláva, i tato hudba nutně vyžaduje něco jako stylově poučenou interpretaci a cesta k ní není jednoduchá. Nicméně je to cesta reálná a úroveň mnoha takto již dlouhodobě a seriózně zaměřených interpretů to dokládá nanejvýš výmluvně. Pět skladeb pětice autorů (Marek Kopelent: Karrak pro violoncello a klavír, Tomáš Pálka: Silence d‘un Coeur pro violoncello, klarinet, violu a klavír – druhá festivalem objednaná premiéra, Ondřej Štochl: Tetralog pro violoncello a elektroniku, Martin Smolka: Soutěska pro sólové violoncello a Gavin Bryars: After the Requiem pro elektrickou kytaru, dvě violy a violoncello) ve svém celkovém vyznění působilo – tu více, tu méně – dojmem koncepční nedotaženosti zvláště v ohledu na celek kompozice. Druhou polovinu posledního dvojkoncertu letošního Contempulsu vyplnilo francouzské smyčcové kvarteto Quatuor Diotima nejprve v české premiéře skladby Miroslava Srnky Engrams . A zde mohu přímo navázat na ne zcela uspokojivý dojem z prvé půle večera. Francouzský soubor předvedl výkon stylově i koncepčně přesvědčivý jak v Srnkově novince tak i v následujícím, dnes již „klasickém“ kusu Steve Reicha Different Trains . Budování přesvědčivého interpretačního pojetí soudobé netradičně koncipované hudby není snadná věc a rozhodně si ho nelze plést s adhocismem. U nás máme, jak vidno, v tomto směru ještě stále co dohánět – ale rozhodně to stojí za to. Nuže, směle do toho – a pátému ročníku Contempulsu už předem hodně zdaru!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.