neděle, 14. listopad 2021

Collegium 1704 oslavilo Myslivečka s Mozartem

Napsal(a) 

Simona Šaturová, Collegium 1704, foto Petra Hajská Simona Šaturová, Collegium 1704foto: Petra Hajská

Josef Mysliveček a Wolfgang Amadeus Mozart. První se v Praze narodil, druhého zde publikum srdečně přijalo. Jejich osm let trvající přátelství, jež narušila pracovní roztržka, se ale zrodilo v Itálii, v Praze se nikdy nesetkali. Listopadový koncert Collegia 1704 ve Dvořákově síni Rudolfina, který se konal symbolicky pod pláštěm milosrdenství sv. Martina, by se tedy dal považovat i za smíření skladatelů po více než 200 letech. Zejména se však jednalo o ochutnávku hudby životopisného filmu o Myslivečkovi Il Boemo, k němuž Václav Luks coby poradce režiséra natočil se svým souborem soundtrack, a jehož premiéra se místo letošního podzimu uskuteční až v létě příštího roku.

Myslivečkova úspěšná operní kariéra odstartovala v roce 1766 dílem Semiramis, do roku 1788 zkomponoval celkem 26 italských oper, což z něj v tomto žánru činí nejplodnějšího evropského autora své doby. Dirigent a umělecký vedoucí souboru Václav Luks vybral pro koncert obě verze skladatelovy opery Demetrio (autorem populárního libreta byl Pietro Metastasio), z té první z roku 1773 zazněla árie Nacqui agli affani in seno (Přišla jsem na svět uprostřed běd), ze druhé, již Mysliveček zkrátil pro neapolské divadlo Teatro San Carlo u příležitosti narozenin královny Marie Karolíny v roce 1779, árie Mi parea del porto in seno (Tak průzračné se zdály vlny…) a sinfonie. Obě árie pocházejí z druhého dějství opery, v obou syrská královna Kleoniké prochází duševní trýzní kvůli lásce. Zatímco první ukazuje zejména volbou mollové tóniny více ke starším hudebním obdobím, druhá je efektnější, dramatičtější a také virtuóznější, čímž zcela zapadá do ovzduší neapolské hudební scény 2. poloviny 18. století.

Václav Luks, foto Petra Hajská Václav Luksfoto: Petra Hajská

V podání sopranistky Simony Šaturové, která je s tímto repertoárem sžitá, vystoupila z árií niternost, něha a křehkost, měkká až hebká barva hlasu je příjemně zaoblila. Sólistka dokáže i v rámci nižší dynamiky dosáhnout velmi jemných nuancí, její koloratury jsou pečlivě „vyslovené“ a zároveň lehounké. Umí vytvořit atmosféru a předat obsah. To se týká i Mozartovy slavné árie Bella mia fiamma, addio K. 528 z roku 1787, jež zazněla po přestávce, v níž bych si ale dokázala představit plnější hlas a též znělejší spodní rejstřík. Dedikantka skladby Josefina Dušková (1754–1824) jím nepochybně disponovala. Orchestr pod empatickým vedením Václava Lukse provázel sólistku s jistotou a citem, myslím ale, že by nižší dynamika v některých pasážích pomohla lepšímu vyznění.

Kromě sinfonie z opery Demetrio (verze 1779) uvedl soubor v první polovině koncertu Myslivečkovu sinfonii z opery Ezio (verze 1777). Neřeknu nic nového tvrzením, že orchestr sálal energií, pod Luksovým vedením se míhaly ostré kontrasty, skvěle vedené fráze, v první sinfonii jsme si jako bonbonek užili rozkošný menuet, dráždivě mollovou tonalitu, výtečné hobojové sólo Kathariny Andres, ve druhé skoro až nezvyklou melodiku a rozpuk barev zvláště dechových nástrojů. Vyzdvihnout si zaslouží celá dechová sekce, ovšem nejvíc mě upoutaly toho večera fagoty zkušených hráček Jane Gower a Lisy Goldberg, jejichž zvuk dodával celému koncertu v pravém slova smyslu rafinovaný odstín.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Mozartova Symfonie č. 38 „Pražská“ K. 504 je známá mimo jiné tím, že neobsahuje menuet. Jedna z hypotéz praví, že to byly právě Myslivečkovy symfonie, jež Mozarta inspirovaly k jeho vynechání… Tady předvedlo Collegium 1704 ještě víc schopnost následovat svého dirigenta ve všech jeho požadavcích, symfonie byla příjemně odlehčená, kontrastní, střed první věty se občas rozkošně zavlnil, ve druhé větě jsme si mohli užít zakončování frází drobnými detaily, Luks vytahoval barvy dechů, abychom si je patřičně vychutnali. Smyčce pod vedením Ivana Ilieva precizně artikulovaly (Helena Zemanová tentokrát posilovala zezadu kvůli onemocnění kolegů) a musím říct, že jsem si ohromně užila entuziasmus Simony Tydlitátové, která hraje na housle s vervou, jako by to byla rocková kytara. Co se týče třetí věty, podle očekávání bylo její tempo více než svižné. Obdivuji dechy, že ten maraton „uběhly“ a že smyčce hrály čistě. Pouze synkopické části už byly opravdu hodně natěsno a zvuk byl místy méně učesaný, než jak jsme od Collegia zvyklí. Závěr symfonie byl ale šťavnatý a zcela strhující, přídavek Alleluja z Mozartova moteta Exsultate jubilate byl v podání Simony Šaturové okouzlující, i s pěkně vystřiženým vysokým c na konci.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.