Hudební most Praha-Drážďany zahájil v letošním roce dvěma programy v rychlém sledu za sebou: 29. a 30. ledna Salonem Praga 1723, 13. a 14. 2. večerem s názvem Jak krásně září jitřenka. Jeden i druhý byly zjevně koncipovány s ohledem na významná výročí letošního „barokního roku“ (Bach, Händel, Zelenka). První koncert představil hypotetickou „domácí zábavu“ času pražské korunovace Karla VI.: komorní vokální a instrumentální tvorba, morzinský kapelník Johann Friedrich Fasch, Francesco Gasparini a Georg Friedrich Händel (oba ve službách markýze Francesca Marii Ruspoliho), žerotínský a lichtenšteinský hudebník Johann Georg Orschler, jenž působil i ve Vídni, stejně jako Antonio Caldara, a samozřejmě Jan Dismas Zelenka. Reprezentativní, výtečně provedený výběr z toho, co měly české země, jejich bezprostřední sousedi a Itálie v prvních desetiletích 18. století co do kulturních zájmů společného (včetně Händela: jeho skladby se na naše kůry dostaly už za jeho života). Koncert dal možnost předvést se v nejlepším světle nejen Haně Blažíkové, ale i šesti instrumentalistům – houslistkám Lence Torgersen a Janě Chytilové, hobojistce Katharině Andres, fagotistce Györyi Farkas, violoncellistovi Liborovi Maškovi a Václavu Luksovi (u cembala). „Palácovou atmosféru“ se jim podařilo vykouzlit dokonale – byť v Drážďanech, kde jsem měla možnost tento koncert vyslechnout, v prostředí naprosto ne světském. Publikum, které do posledního místa zaplnilo tamní Annenkirche, se chovalo místu odpovídajícím způsobem, totiž velmi důstojně; koncertu čistě světské hudby to dalo působivě slavnostní charakter. Název Jak krásně září jitřenka naznačoval, že druhý koncert bude výlučně bachovský. Ačkoliv by se to zdálo ještě nemožnější než v prvním případě u Händela, dobové české a německé kulturní konotace se tu propojily i tentokrát. Kantáty Wie schön leuchtet der Morgenstern, BWV 1 a Belib bei uns, denn es will Abend werden, BWV 6, patří do prostředí lipského svatotomášského kůru. O Bachových „luteránských“ mších (t.j. krátkých mších, známých i z katolického prostředí, zde konkrétně Missa F dur, BWV 233) je však známo, že byly sice nejspíš psány pro drážďanský dvůr, ale mohly vzbudit i zájem Františka Antonína Šporka, se kterým byl Bach ve styku (Špork u sebe nějakou dobu měl party Sanctus Velké mše h moll). Na tomto koncertě, který se v Praze konal v kostele sv. Šimona a Judy, účinkovalo (patrně s ohledem na o něco menší rozměry Annenkirche) dvanáct členů Collegia vocale 1704 (sóla zpívali Alena Hellerová, Kamila Mazalová, Václav Čížek, Jaromír Nosek a Martin Schicketanz) a Collegium 1704 (na dechové nástroje hráli – jak je tomu pravidlem – jak čeští, tak němečtí hudebníci). Atmosféra koncertu odpovídala vážnosti původního chorálního zhudebnění i radostně laděných kantátových textů (Jak krásně září jitřenka). Provedení však ani zdaleka nepůsobilo „akademicky“ vybroušeně, jak tomu i dnes bývá u Bacha v případě německy hovořících interpretů – bylo naopak živé, vřelé a povzbuzující (rysy typické pro současnou českou intrepretační scénu starší hudby).
Podobně vyznělo i obnovené uvedení Mozartovy nedokončené velké Mše c moll, KV 427, brzy poté (24. 2.), v rámci cyklu Collegium 1704 v Rudolfinu; Collegium 1704 ji ve stejném obsazení uvedlo na Silvestra roku 2013 v kostele sv. Šimona a Judy. Mše má pozoruhodnou genealogii – charakter její kompoziční práce odkazuje nejen k Händelovi (jehož tvorbu Mozart velmi dobře znal a s respektem k dílu svého velkého předchůdce v duchu dobového vídeňského hudebního historismu „modernizoval“ úpravou původní instrumentace), ale i k Bachově Velké mši h moll, o níž se donedávna předpokládalo, že ji Mozart znát nemohl. Ve skutečnosti se s ní nejspíš seznámil právě v okruhu vídeńských zájemců o starší hudbu; jeho vlastní monumentální skladba však na rozdíl od Bachovy zůstala v torze. Mše mohla být původně určena pro bratrstvo hudebníků Musicalische Congregation a jeho výroční svatocecilskou bohoslužbu, která se nakonec neuskutečnila, protože bratrstvo bylo v rámci josefinských náboženských reforem zrušeno. Mozart tedy mši nedopsal, pro salcburskou premiéru v roce 1783 ji pravděpodobně doplnil jinými skladbami; v Praze zazněla předloni a letos v rekonstrukci anglického muzikologa Richarda Maundera (1990). Letošní provedení bylo ještě o poznání skvělejší, než předloňské: perfektně vyrovnaný kvartet sólistů (Kateřina Kněžíková – soprán I, Sophie Harmsen – soprán II, Václav Čížek – tenor, Tomáš Král – bas), výtečně připravený sbor (vesměs složený z vyhlášených specialistů na interpretaci starší hudby) a orchestr (i tentokrát doplněný o špičkové cizí hráče na historické dechové nástroje). Precizní dirigentskou práci (a přípravu) předvedl Václav Luks i při řízení Mozartovy Symfonie g moll, KV 550, která mši předcházela. Dílo, které v plném symfonickém zvuku může působit občas i těžce, se tady pro Lukse typicky nad pódiem “vznášelo”; orchestrální barvy se vzájemně nekryly, nýbrž spíš doplňovaly. Dirigent je zjevně nadán nejen muzikantským slyšením ale i viděním: posluchač mnohokrát zalitoval, že to, co slyší, si nemůže současně prohlédnout v partituře a mimořádně silný prožitek tak ještě zmnožit.
