sobota, 19. květen 2012

Colin Davis s filharmoniky

Napsal(a) 

Hostování pětaosmdesátiletého dirigentského nestora sira Colina DaviseČeské filharmonie mělo charakter setkání s legendou nenávratně směřující za vlastní zenit. Druhý z dvojice koncertů v Rudolfinu (24. 2.) byl v podstatě vyprodán, publikum vyjadřovalo spokojenost, filharmonici s plnou profesionalitou zvládli Sibeliovu hudbu, která nepatří k jejich kmenovému repertoáru, ale bylo vcelku zřejmé, že znělo spíše to, co intuitivně a po koncertní zkušenosti předchozího dne nabízeli oni, než že by zpracovávali nějaké zásadní podněty od dirigentského pultu. Colin Davis se hodně šetřil, většinu koncertu seděl, v gestech se projevoval velmi úsporně. I když zřetelně naznačoval klíčová místa, proměny a akcenty, v celkovém dojmu převažovalo hlavně udržování tempa pravou rukou. Vyzařuje ještě stále, tedy vlastně bezděky autoritu, ale do hudby se už nepokládá, nepůsobí příliš jako aktivní hybatel. Absence skutečné jiskry je v takovém věku pochopitelná. Koncert tak namísto velkých emocí vzbuzoval pocit úcty. Nebyla to běžná umělecká situace, mohla logicky vzbudit úvahy o smyslu tak dlouhého setrvávání v interpretační aktivitě. Ale i taková posluchačská zkušenost je zajímavá... Haydnova Symfonie č. 96 (mimo jiné s pěkným hobojovým sólem) vyzněla spolehlivě, ale stylově nevyhraněně. Dvořákovy Symfonické variace , dílo pro přesvědčivé uchopení ne úplně snadné, dopadly uspokojivě, udržely se pohromadě a díky přítomnosti tempové kázně a citu nenápadně, ale přesně gradovaly. Symfonická báseň Oceanidy Jeana Sibelia i jeho 7. symfonie – navázaná bez odchodu dirigenta z pódia – nabídly pak hudbu temnější, ne tak jednoznačně uchopitelnou, nijak moc novátorskou. V jiné interpretaci by v ní publikum určitě našlo mnohem víc osobitosti a zajímavých detailů, zřetelnější vytvarování formy jednověté čtyřdílné symfonie a silnější emocionální náboj. Rozhodně nešlo na pódiu o ideální konstelaci, ale přesto bylo samozřejmě možné si i v této druhé polovině koncertu nalézt smysl. Třeba v podnětech pro srovnávání.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.