Hostování pětaosmdesátiletého dirigentského nestora sira Colina Davise u České filharmonie mělo charakter setkání s legendou nenávratně směřující za vlastní zenit. Druhý z dvojice koncertů v Rudolfinu (24. 2.) byl v podstatě vyprodán, publikum vyjadřovalo spokojenost, filharmonici s plnou profesionalitou zvládli Sibeliovu hudbu, která nepatří k jejich kmenovému repertoáru, ale bylo vcelku zřejmé, že znělo spíše to, co intuitivně a po koncertní zkušenosti předchozího dne nabízeli oni, než že by zpracovávali nějaké zásadní podněty od dirigentského pultu. Colin Davis se hodně šetřil, většinu koncertu seděl, v gestech se projevoval velmi úsporně. I když zřetelně naznačoval klíčová místa, proměny a akcenty, v celkovém dojmu převažovalo hlavně udržování tempa pravou rukou. Vyzařuje ještě stále, tedy vlastně bezděky autoritu, ale do hudby se už nepokládá, nepůsobí příliš jako aktivní hybatel. Absence skutečné jiskry je v takovém věku pochopitelná. Koncert tak namísto velkých emocí vzbuzoval pocit úcty. Nebyla to běžná umělecká situace, mohla logicky vzbudit úvahy o smyslu tak dlouhého setrvávání v interpretační aktivitě. Ale i taková posluchačská zkušenost je zajímavá… Haydnova Symfonie č. 96 (mimo jiné s pěkným hobojovým sólem) vyzněla spolehlivě, ale stylově nevyhraněně. Dvořákovy Symfonické variace , dílo pro přesvědčivé uchopení ne úplně snadné, dopadly uspokojivě, udržely se pohromadě a díky přítomnosti tempové kázně a citu nenápadně, ale přesně gradovaly. Symfonická báseň Oceanidy Jeana Sibelia i jeho 7. symfonie – navázaná bez odchodu dirigenta z pódia – nabídly pak hudbu temnější, ne tak jednoznačně uchopitelnou, nijak moc novátorskou. V jiné interpretaci by v ní publikum určitě našlo mnohem víc osobitosti a zajímavých detailů, zřetelnější vytvarování formy jednověté čtyřdílné symfonie a silnější emocionální náboj. Rozhodně nešlo na pódiu o ideální konstelaci, ale přesto bylo samozřejmě možné si i v této druhé polovině koncertu nalézt smysl. Třeba v podnětech pro srovnávání.
