neděle, 10. září 2017

Co mají společného Pärt a Liszt

Napsal(a) 

Risto Joost, foto Ivan Korč Risto Joostfoto: Ivan Korč

Svatováclavský hudební festival zavedl 7. 9. Janáčkovu filharmonii s neběžným symfonickým programem do hlavního ostravského evangelického kostela. Estonský dirigent mladší generace Risto Joost dostal od pořadatelů zajímavý úkol – přesvědčivě prezentovat v tomto ne zcela typickém prostředí v jednom večeru bez pauzy českou premiéru skladby Lamentate od svého slavného krajana Arvo Pärta a pak málokdy u nás slýchanou Dantovskou symfonii Franze Liszta. Sto deset let starý Kristův kostel není vůbec malý a jeho interiér má dobrou akustiku, na hudbu novoromantika Liszta nicméně přece jen ideální není, respektive není v něm standardní prostor pro tak velký orchestr. Zážitek z hudby tak byl skutečně kontaktní, hráči seděli doslova na dosah. I zvukově už bylo tentokrát dosaženo horní hranice. Dirigentovi se podařilo obě díla udržet v orchestru v maximální možné koncentraci. Lisztovu intenzivní a vznícenou, trochu okázalou naléhavost gradoval v první části (Inferno - Peklo) nelítostně, byla to hudba zneklidňující a téměř ohlušující. V druhé části (Purgatorio – Očistec) potom proměňoval výraz i do vstřícnějších poloh. A když pak v závěru dívčí sbor vstoupil z boční empory do orchestrálních hlasů v působivých melodiích s jednoduchými a jednoznačnými liturgickými slovy, hudba v naznačené vizí ráje dospěla až k niternosti a klidnému a vyrovnanému spočinutí. Spoluúčinkoval zde - i s jedním rozechvělým, ale pěkným sólem - dokonale připravený a suverénně intonující karvinský Permoník.

Permoník, foto Ivan Korč Permoníkfoto: Ivan Korč

Dirigentovi nelze upřít rozhodnou autoritu, jasnou představu o cíli a dostatek energie k jejímu prosazování. Básníkem a kouzelníkem na stupínku nebyl. Je už zkušený praktik a působil tak.

Pětatřicetiminutová Pärtova ryze instrumentální kompozice, tvořící první polovinu večera, je datována rokem 2002 a je inspirována obrovitou abstraktní sochou Marsyas, kterou tehdy jako svou expresivní reakci na staré evropské mýty vystavil indický postminimalista Anish Kapoor v londýnské galerii Tate. Tam také dílo pro klavír a orchestr poprvé zaznělo. V Ostravě byl sólistou, respektive v autorově záměru spíše jen zvýrazněným účastníkem orchestrálního zvuku, mladý ruský pianista Lukas Geniušas. Společně s Risto Joostem pracovali po celou dobu na tom, aby závažná hudba vyznívala mimořádně soustředěně, jakoby mimo konkrétní čas a místo. Stylově jde o tu novější část tvorby, která k nejtypičtějším prvkům Pärtových přísně střídmých a oproštěných postupů, zvaných jím samotným tintinnabuli, přidává i další, postmoderně „měkčí“ a bohatší prvky. Skladba začíná netypicky expresivně, ale zanedlouho dospěje k převažujícím charakteristickým řídkým a pomalým strukturám a v nich, jen s několika strmě gradujícími vyrušeními, dospěje v nekonečně klidných proměnách až k postupnému spočívání a vytrácení. Uvedení přineslo velký zážitek, jak to ostatně Pärtova hudba „umí“ zařídit.

Lukas Geniušas, foto Ivan Korč Lukas Geniušasfoto: Ivan Korč

K evangelické zbožnosti (kterou Kristův kostel ztělesňuje) ani Lisztův katolicismus, ani Pärtova východní metafyzičnost při hlubším zamyšlení tak úplně nepasují, ale je pochopitelné, že z tohoto úhlu pohledu pořadatelé místa koncertů příliš plánovat nemohou - a rušivě to samozřejmě nepůsobilo.

Co tedy mají společného Pärt a Liszt? Dirigent v rozhovoru pro Harmonii připustil, že se na první pohled sice může zdát, že nic, ale podtrhl, že ve skutečnosti je podle jeho cítění vnitřní tematická souvislost obou skladeb značná a že skládá poklonu dramaturgovi večera. Ano, duchovní východiska jsou dobou vzniku různá a s nimi související emoce jsou pojaty rozdílně, ale závažnost inspirace v literárně ztvárněném utrpení a katarzi je pojítkem. Vnímavý posluchač to nakonec mohl zachytit.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.