Co mají společného Pärt a Liszt

Svatováclavský hudební festival zavedl 7. 9. Janáčkovu filharmonii s neběžným symfonickým programem do hlavního ostravského evangelického kostela. Estonský dirigent mladší generace Risto Joost dostal od pořadatelů zajímavý úkol – přesvědčivě prezentovat v tomto ne zcela typickém prostředí v jednom večeru bez pauzy českou premiéru skladby Lamentate od svého slavného krajana Arvo Pärta a pak málokdy u nás slýchanou Dantovskou symfonii Franze Liszta. Sto deset let starý Kristův kostel není vůbec malý a jeho interiér má dobrou akustiku, na hudbu novoromantika Liszta nicméně přece jen ideální není, respektive není v něm standardní prostor pro tak velký orchestr. Zážitek z hudby tak byl skutečně kontaktní, hráči seděli doslova na dosah. I zvukově už bylo tentokrát dosaženo horní hranice. Dirigentovi se podařilo obě díla udržet v orchestru v maximální možné koncentraci. Lisztovu intenzivní a vznícenou, trochu okázalou naléhavost gradoval v první části (Inferno – Peklo) nelítostně, byla to hudba zneklidňující a téměř ohlušující. V druhé části (Purgatorio – Očistec) potom proměňoval výraz i do vstřícnějších poloh. A když pak v závěru dívčí sbor vstoupil z boční empory do orchestrálních hlasů v působivých melodiích s jednoduchými a jednoznačnými liturgickými slovy, hudba v naznačené vizí ráje dospěla až k niternosti a klidnému a vyrovnanému spočinutí. Spoluúčinkoval zde – i s jedním rozechvělým, ale pěkným sólem – dokonale připravený a suverénně intonující karvinský Permoník.

Permoník, foto Ivan Korč

Dirigentovi nelze upřít rozhodnou autoritu, jasnou představu o cíli a dostatek energie k jejímu prosazování. Básníkem a kouzelníkem na stupínku nebyl. Je už zkušený praktik a působil tak.

Pětatřicetiminutová Pärtova ryze instrumentální kompozice, tvořící první polovinu večera, je datována rokem 2002 a je inspirována obrovitou abstraktní sochou Marsyas, kterou tehdy jako svou expresivní reakci na staré evropské mýty vystavil indický postminimalista Anish Kapoor v londýnské galerii Tate. Tam také dílo pro klavír a orchestr poprvé zaznělo. V Ostravě byl sólistou, respektive v autorově záměru spíše jen zvýrazněným účastníkem orchestrálního zvuku, mladý ruský pianista Lukas Geniušas. Společně s Risto Joostem pracovali po celou dobu na tom, aby závažná hudba vyznívala mimořádně soustředěně, jakoby mimo konkrétní čas a místo. Stylově jde o tu novější část tvorby, která k nejtypičtějším prvkům Pärtových přísně střídmých a oproštěných postupů, zvaných jím samotným tintinnabuli, přidává i další, postmoderně „měkčí“ a bohatší prvky. Skladba začíná netypicky expresivně, ale zanedlouho dospěje k převažujícím charakteristickým řídkým a pomalým strukturám a v nich, jen s několika strmě gradujícími vyrušeními, dospěje v nekonečně klidných proměnách až k postupnému spočívání a vytrácení. Uvedení přineslo velký zážitek, jak to ostatně Pärtova hudba „umí“ zařídit.

Lukas Geniušas, foto Ivan Korč

K evangelické zbožnosti (kterou Kristův kostel ztělesňuje) ani Lisztův katolicismus, ani Pärtova východní metafyzičnost při hlubším zamyšlení tak úplně nepasují, ale je pochopitelné, že z tohoto úhlu pohledu pořadatelé místa koncertů příliš plánovat nemohou – a rušivě to samozřejmě nepůsobilo.

Co tedy mají společného Pärt a Liszt? Dirigent v rozhovoru pro Harmonii připustil, že se na první pohled sice může zdát, že nic, ale podtrhl, že ve skutečnosti je podle jeho cítění vnitřní tematická souvislost obou skladeb značná a že skládá poklonu dramaturgovi večera. Ano, duchovní východiska jsou dobou vzniku různá a s nimi související emoce jsou pojaty rozdílně, ale závažnost inspirace v literárně ztvárněném utrpení a katarzi je pojítkem. Vnímavý posluchač to nakonec mohl zachytit.

Sdílet článek: