BRATISLAVA
Rusalka Antonína Dvořáka, lyrická pohádka o třech dějstvích op. 114 je skladatelovo předposlední dílo. Psal je „pln nadšení a radosti“. Rusalce vdechl život mocně, od prvního vstupu na Národní divadlo v březnu 1901 je milována a ceněná, jen Zdeněk Nejedlý ji zavrhl jako špatnou, nečeskou, nenárodní a neoriginální. Libretista Jaroslav Kvapil dal Rusalce nádheru veršů a postavil ji do průniku světa lidí a světa živlů a duchové věčnosti. Dvořák všechny významy umocnil. Před Rusalkou zkomponoval Čerta a Káču a Erbena – Vodníka , Polednici , Zlatý kolovrat a Holoubka , svět mýtů a duchových sil měl mohutně zažitý. V konci sedmdesátých let David Pountney převedl Rusalku nekompromisně z pohádky do psychologického výkladu lidských handicapů a libidinosních závislostí, otevřel inscenátorům nevyčerpatelný prostor výkladů. V roce 2002 v Paříži zvolil režisér Robert Carsen jako jedinou výkladovou rovinu díla sex. Mnohým se jeho efektně drsná výseč líbí, těm, co nechtějí vědět, kolik další důležité plnosti opera obsahuje. V Bratislavě dalo Slovenské národní divadlo nové nastudování do českých rukou: dirigent Jaroslav Kyzlink , režie Jiří Nekvasil , scéna Daniel Dvořák , kostýmy Lucie Loosová . Udělali inscenaci napínavou, současnou, razantní. Dirigent Jaroslav Kyzlink vedl báječně orchestr i pěvce, kteří byli v Bratislavě výborní. Při premiéře 18. 3. 2005: Rusalka Eva Jenisová , Princ Ludovít Ludha , Vodník Peter Mikuláš , Ježibaba Marta Beňačková , Kněžna Jolana Fogašová a skvělé žínky: Adriana Kučerová , Katarína Šilhavíková , Terézia Kružliaková . Tým Dvořák-Nekvasil si dal záležet, aby bylo jasné, že Dvořákovu Rusalku znají, milují a po svém jí rozumějí. Nejcennější je gradace, kterou dílu dali. Není přidaná, je v díle objevená, zdůrazněná. Na povrch vytáhli Rusalčino člověčenství a diváku nabízejí silnou osobní reflexi. Určující je podoba výtvarná: vstoupíme do pohádkové krajiny, oživlé wenigovské ilustrace, dokouzlené jemnými efekty světel a projekcí. V líbezném zákoutí jezírka, v noci prozářené měsícem a světluškami, zabydlené bytostmi vodní říše, žínkami, Vodníkem a podivnou chamradí, sní Rusalka svůj sen o lásce a člověčenství. Vyslechne tatíčkovy obavy, vyprosí Ježibabin lék, udělá prvé krůčky a stane se lidskou krasavicí. Vtrhne Princ, je na lovu. Loví snímky, chová se trochu jak paparazzi. Jeho sociální výsady dokazuje ochranka i příkazy „chci býti sám“ a parta jej opustí. Princ stále filmuje, Rusalku stále „zabírá“, je objekt jeho lovecké vášně. Zámek: efektní funkcionalistická scéna, dva plechové kuželovité sloupy, plechové schodiště, plechová kašna. Jednotící tvar je kruh, barevnost minimální, stříbro a oranž. Oranžové pruhy dekorují kužely, oranžová jsou čela schodů. Plechová jednoduchost evokuje interiér exkluzivní kuchyně i honosného zámku i parku. Holé luxusní prostředí – čeká nás holá pravda. V 2. dějství jsme v srdci děje a konfliktu. Zde zasáhne Cizí kněžna, zde se nesepne svět Rusalky se světem Prince, zde je první vrchol krize, Princova zrada a Vodníkovo prokletí. Je to nedostatek citu pro časovou proporci a timing, že režisér Nekvasil nechává své nápady padnout dřív, než je stačí divák postřehnout? Kněžna si pohrává s Princem a vytrhne mu i paměťovou! kartu z kamery, Vodník v žaketu a Vodník živel v projekci, bilokace, kterou nestačíme uchopit. V druhém dějství se dostaly navrch pohybové kreace, tanečky kuchtíků a svatební polonéza, místo výkladu krize. Pamatujete, jak začíná 3. dějství? Kratičkou předehrou, která napovídá smutek, beznaděj. Do těchto tónů se otevře černá, ohromná, prázdná scéna, vystlaná nejhorším smetím, jaké je na dně potoků, rybníků, vod. Krásné Rusalčino jezírko je tam také, v konfrontaci jako obrázek na billboardu, vzpomínka? Jsme ve stoce, v ústí kanálu je zahozené křeslo, potopené auto, Ježibabin domov. Tady bloumá zavržená Rusalka. Zhanobená, opuštěná, laskaná jen kuželem světla. Sem na smetiště přibíhá nemocný princ, homeless s igelitkou, v ní má své všechno – Rusalčinu podobenku! Žínky, pankáčky trsají v rytmu zlatých vlásků, vše je jinak, nevratně. Při tónech smutečního pochodu překrývá Rusalka princovo mrtvé tělo svým bludičkovým pláštěm. Dvořákův hymnický závěr je úchvatný a této Rusalce na smetišti věříte, že odpuštění a Boží láska, které se dovolává, existuje.
