Brno Contemporary Orchestra
Úvodní Tři invence pro smyčcové kvarteto Jana Nováka, napsané v šedesátých letech, odkazují na kvartetní tvorbu české meziválečné avantgardy (zejména mi evokovaly druhý kvartet Schulhoffův). Jejich interpretace v podání souboru Miloslav Ištvan Quartett byla stylová, bez výraznějších dynamických kontur a z počátku výrazově poněkud rozpačitá.
Následoval melodram Paula Hindemitha Hérodiade z roku 1944 na text stejnojmenné básně Stéphana Mallarmé, jež je krátkým dramatem „hrůz panenství“, respektive přerodu dívky v ženu: rozhovorem mezi Herodiadou, manželkou Herodovou, a její chůvou před svatební nocí mladé krásky. Pořadatelé sáhli po českém překladu Mallarmého básně; Hindemithovo zhudebnění je však silně vázané na specifický charakter francouzštiny, uvítal bych proto spíše, kdyby skladba zazněla v originální podobě a český překlad by byl uveden v tištěném průvodním slovu, aby jej mohl divák průběžně sledovat. Recitace Lubomíry Sonkové se nesla v převládající excitované výrazové poloze, nerozlišujíc pásma obou postav, a působila tak poněkud jednotvárně. BCO hrál pod taktovkou svého uměleckého vedoucího a šéfdirigenta Pavla Šnajdra velmi soustředěně a se zápalem, vzhledem k akustice vily místy až příliš nahlas, Sonkovou nicméně zvukově nepřekrýval, takže bylo textu dobře rozumět.
Po přestávce zazněla perla české meziválečné avantgardy, k futurismu tíhnoucí „mechanický balet“ Podivuhodný let Bohuslava Martinů. Tato skladba z roku 1927, jejíž jevištní premiéra se konala až v roce 1994, je jedním z klíčových děl civilismu v české hudbě, a zároveň příznačným kulturním produktem dvacátých let, doby vzestupu letectví a všeobecného obdivu k aviatice (zmiňme v této souvislosti Vomáčkův Aeroplan nebo Martinů Vřavu, dodatečně věnovanou Lindbergovu přeletu Atlantského oceánu, tematicky spřízněný Weillův Lindberghflug a Hindemithových Šest vokálních skladeb pro rozhlas). Martinů letectví patrně silně fascinovalo, o čemž svědčí i jeho pozdější skladby, plánovaná Decollage a Thunderbolt P-47. Samotný jeho autor označil Podivuhodný let v pařížských novinách za výraz nového, nesentimentálního, jaksi všedního heroismu. Kompozice inspirovaná leteckým neštěstím, navíc prodchnutá zvláštním, těžko slovy popsatelným (a dnes místy až mile úsměvným) patosem, využívá v míře vrchovaté motorické pulzace, synkop a polyrytmiky k vyjádření dramatických událostí, pohybu vrtule a chodu leteckého motoru.
Inscenační idea tohoto Martinů nejodvážnějšího experimentálního díla spočívala v oproštění se od živých herců a jejich nahrazení pohybujícími se kulisami, hrou světel, fotografií a mezititulků na způsob poetiky němého filmu… Na základě Martinů kreseb, zachycujících jeho scénické představy, vytvořil pro účely tohoto koncertu operní režisér Jiří Nagy němý animovaný film. Dobře myšlený výtvor se bohužel míjí účinkem: jedná se o pouhou ilustraci už tak dost „ilustrativní“ hudby, o podívanou, která nesouzní s civilistickým duchem skladby i celého díla.
Přes všechny výtky byla interpretace Hérodiade i Podivuhodného letu v podání BCO působivá, promyšlená a stylová, tento koncert proto – pokud se bude opakovat – vřele doporučuji a s povděkem jej kvituji především jako vítaný dramaturgický počin (Hindemith se u nás nehraje, Martinů dvacátých let skoro také, a Jan Novák zdaleka ne v takové míře, v jaké by si zasloužil) a příslib dalšího uvádění meziválečné hudby.
