Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy premiérovaná 1. července na Nové scéně Národního divadla mohla svým názvem a nakonec i termínem uvedení v leckom evokovat bezstarostnou prázdninovou náladu. Příběh by se však lépe hodil pro potemnělý zimní večer. Inspirován je totiž krátkým životem židovské malířky Charlotte Salomon, která v roce 1943 jako šestadvacetiletá zemřela v Osvětimi.
Čím Salomon kromě válkou zmařeného osudu proslula? Na téměř osmi stech obrazech zachytila svůj berlínský život v době nástupu fašismu k moci. Výtvarné memoáry s textovými i hudebními vsuvkami stihla před deportací předat místnímu lékaři se vzkazem: „Dobře se o ně postarejte… Je to celý můj život.“ Skutečnost, že se dílo řízením mnoha náhod podařilo uchovat, byla malým zázrakem. Později na jeho základě vznikla biografie Leben? Oder Theater (Život? Nebo divadlo?). Právě o ni se v inscenaci opřela režisérka a scénografka Pamela Howard.
Více než hodinu a půl trvající divadlo s hudbou Aleše Březiny bylo kolektivním dílem mezinárodního týmu (Česko, Kanada, Anglie) se sedmi zpěváky-herci a čtyřmi hudebníky-performery. Celá inscenace probíhala v angličtině s českými titulky. Hudební složka byla stěžejním prvkem. Čerpala jak z židovských melodií na způsob klezmeru, tak z expresionismu schönbergovského ražení – chcete-li přesnější popis, představte si drastickou kantátu Ten, který přežil Varšavu. Ve scéně odehrávající se v Římě a v Berlíně roku 1933 hrála svižná hudba plná napětí, patrně jako ilustrace příchodu nového režimu a předzvěst války. Březina využil také situace „divadla na divadle“ a do úst Paulinky Bimbam, respektive nevlastní malířčiny matky Pauly Lindberg, vložil slavnou habaneru z opery Carmen zpívanou ovšem s výraznou nadsázkou německy. K melodii Carmen se hudba v průběhu představení ještě několikrát vrací.
Charlottina zpěvohra měla tah především díky mnoha kontrastním polohám zpěvu a řeči – herci recitovali, křičeli, vřískali, smáli se a chichotali, poté vystřihli operní árii nebo mrazivý schönbergovský „sprechstimme“, to vše s důmyslnými doprovodnými triky. Například v páté scéně nazvané „Obdiv“ Charlotte se svým otcem a Amadeem Daberlohnem adorují divu Paulinku, která hlavní hrdince věnovala svou desku. Ta prý byla hrána tolikrát dokola, že se začala zasekávat – Ariana Chris situaci ztvárnila zpěvem s kovovým kyblíkem na hlavě a několikrát se také při své árii „zaškobrtla“. K nejsilnějším okamžikům patřily pouliční protesty židovských žen na nádraží s vojenskou pochodovou hudbou v pozadí.
Na scéně se objevily také nechvalně proslulé dobové postavy včetně dnes až příliš často karikovaného šéfa německé propagandy Josepha Goebbelse, který se prohlížel v zrcadle za zvuku fanfár z Valkýry – jak jinak. Objevil se také papež Pius XI. Prostřednictvím jeho postavy zazněla kritika pokryteckého křesťanství v době houstnoucího antisemitismu – ani tento motiv není v kontextu dnešní doby úplné novum. Na to, nazývat Charlottinu tříbarevnou hru se zpěvy jako neoriginální (neřku-li přímo tendenční), však bylo představení až moc dobré a předloha až příliš závažná. A proč vůbec tříbarevná hra? Malířka ve své tvorbě používala pouze tři barvy – červenou, žlutou a modrou. I tento fakt byl inspirací pro vizuální složku představení.
