Pro úvod svého vystoupení na Pražském jaru 23. května připravila Česká filharmonie pestrobarevnou a efektní Stravinského skladbu Ohňostroj . Po rozprostření gejzíru nejrůznějších odstínů zvukomalebného ohně následoval Prokofjevův Klavírní koncert č. 1 Des dur op. 10 , v němž se jako sólista představil téměř šestnáctiletý pianista Lukáš Vondráček . Spolu s orchestrem, který zde výborně zastával roli staršího a zkušenějšího bratra, předvedl nesmírně zralý a vyrovnaný výkon. Mladý muž, který je vlastně ještě chlapcem, disponuje značně vyspělým technickým vybavením, a tak nezbývalo než žasnout. Od prvních tónů bylo jasné, že před publikem stanul opravdový virtuos v tom nejlepším slova smyslu. Nebál se doprovodit své vystoupení efektními pohyby, a tak se nedalo nemyslet v tu chvíli na Franze Liszta a představovat si, jak by o pár let později mohly v podobných situacích dámy – dnes už asi jen v duchu – omdlévat. Bude-li mít mladý interpret touhu objevovat, hledat, bude-li schopen přenést své osobní zrání i do hry, máme se v budoucnu určitě na co těšit. Závěr koncertu patřil opět filharmonikům, kteří pod vedením Vladimira Ashkenazyho přednesli Rachmaninovu Symfonii č. 2 e moll op. 27 . Takt po taktu, větu po větě stavěli a klenuli hudbu, která v plném vnitřním nasazení orchestru zkrátka musela chytit za srdce. Zvlášť působivé bylo klarinetové sólo Tomáše Kopáčka , kterému se podařilo dosáhnout hebké měkkosti, lyričnosti a každým tónem skutečně vyprávět.
