Již od poloviny 90. let nereflektuje dramaturgie rakouského hudebního festivalu Styriarte (22. 6. – 22. 7. 2012) primárně skladatelská výročí, ale koncentruje se kolem sofistikovaných dramaturgických témat, z nichž byl letos vybrán motiv rodiny, rodinných vztahů a příslušníků (Familien Menschen ). Festivalové koncerty tak tematicky kroužily kolem významných hudebních rodin a jejich příslušníků, mecenášských rodů významně podporujících hudební kulturu, ale i metafyzických transformací rodinných vztahů, ať již v podobě Nejsvětější Trojice, Ježíšovy rodiny, nebo potomků Abrahámových. Ústřední festivalové motto bylo rozvíjeno v komorních a vokálních recitálech, vokálně-orchestrálních koncertech, open air projektech, scénických čteních a novém formátu nazvaném styriarteSOAPs („Mýdlíčko“), kombinujícím vokální a komorní hudbu se scénickým čtením.
Komorní monument
Jedním z klíčových projektů letošního roku bylo nastudování Dvořákova oratoria Stabat Mater op. 58 , jehož se společně se Sborem Arnolda Schönberga (sbormistr Erwin Ortner ) a Evropským komorním orchestrem ujal Nikolaus Harnoncourt (recenzuji provedení 30. 6.). Ze zvukových dispozic Štěpánčina sálu Kongresového centra vyplynulo dirigentovo početně menší obsazení oratoria. Komorní koncepce se nepromítla jen do zvuku, ale i do jemného odstínění v podstatě identických temp (Andante) a dynamicky zdrženlivého projevu kolektivních těles, jen v krajních dílech oratoria dosahujících expresivních zvukových vrcholů, decrescendy ihned lámaných. Ostré žesťové akcenty přehledně rámovaly vnitřní architekturu devadesátiminutového provedení s pečlivým zdůrazňováním několikatónových motivů, z nichž je dílo konstruováno. Spolehlivými oporami Harnoncourtova občas riskantního provedení (závěr X. dílu s nebezpečnými generálními pauzami v a capella finále) byli sólisté Ľubica Orgonášová , Elisabeth Kulman , Saimir Pirgu a Ruben Drole . Vokálnímu kvartetu dominovali „slovansky“ vřelým témbrem hlasu sopranistka a tenorista, jejichž sólová a společná čísla v sobě měla vřelost a naléhavost barokní religiozity, v tenoristově případě nebývale expresivní (úvodní tenorové sólo a Fac me vere , zpočátku prosté jako dětská písnička nebo modlitbička, posléze monumentální na pozadí mužského sboru). Nezaostávala vynikající rakouská mezzosopranistka Kulman a přes užší spodní rejstřík se osvědčil i mladý basista Drole, jemuž dirigent neusnadnil roli volbou velmi pomalého tempa v sólovém IV. oddílu a zdůrazňováním rétorické figury při slovech Fac, ut ardeat cor meum . Jedinou hrozbou mimořádného večera byly extrémní teploty v sále, náročné pro posluchače, natož zpěváky a instrumentalisty, které s postupujícím večerem přestávaly poslouchat nástroje. Byl to však večer z nezapomenutelných, což potvrdily i ovace ve stoje nadšeného publika, jemuž se mimo tradiční rámec velikonočních svátků dostalo možnosti poznat Dvořákovo oratorium jako skladatelovu reflexi Mariiny bolesti nad ztrátou jediného Syna, prožité i manžely Dvořákovými při ztrátách prvních tří dětí.
Doma u Dvořáků
Již potřetí za sebou se 1. 7. na festivalu ve výhradně českém kvartetním repertoáru prezentovalo Zemlinského kvarteto hrající ve složení František Souček , Petr Střížek , Petr Holman a Vladimír Fortin , které tentokrát v intencích festivalového rodinného motta vystoupilo ve Dvořákově Smyčcovém tercetu C dur op. 74 , smyčcových adaptacích písňového cyklu Cypřiše B. 152 a Smyčcovém kvartetu d moll op. 34, B. 75 , který Dvořák dokončil krátce po zkompletování Stabat Mater a věnoval jej pozdějšímu rodinnému příteli Brahmsovi. Zemlinského kvarteto je na festivalu již doma: vloni vystoupilo s kvartety Smetanovým, Dvořákovým a Janáčkovým v sále minoritského kláštera a letos se podruhé vrátilo do Planetového sálu eggenbergské rezidence na kraji Štýrského Hradce. Z posluchačské perspektivy proběhlo matiné monotónně: jedním chvatem v podobě prvních taktů Tercetu C dur položili kvartetisté publikum na lopatky a drželi jej na nich až do konce koncertu. Nezvykle expresivně podaná závěrečná variační věta Tercetu, kontrastní a ve srovnání s jinými kvartety a nahrávkami spíše živější tempa Cypřišů s nádhernými sóly prvních houslí a violy a Kvartet d moll s dramatickým průběhem první věty bez repetice, půvabnými rubaty v polkové druhé větě, jímavým dvojzpěvem houslí v nokturnové třetí větě a živelným finále jen probouzely další a další spokojené a uznalé úsměvy v publiku, s nímž se kvartetisté rozloučili scherzem ze Sukova Kvartetu B dur . Nepamatuji působivější komorní dopoledne, nemluvě o tom, že jsem po živelné hře sekundisty Střížka z osobního slovníku vypustil rčení „hrát druhé housle“.
Mýdlíčko s českými barvami
Z „kosmetické řady“ Styriarte jsem navštívil večer v Hale Helmuta Lista (1. 7.) věnovaný hudbě Roberta a Clary Schumannových a Johannesa Brahmse, jemuž vedle excelentního klavírního tria ve složení Eszter Haffner , Julian Steckel a Alexander Schimpf , německých hereckých hvězd a manželů Mavie Hörbiger (Clara) a Michael Maertens (Robert Schumann) a vynikajícího barytonisty Thomase E. Bauera nádherným sopránem vévodila Martina Janková , již podruhé host Styriarte. První polovinu večera, věnovanou komplikovanému vztahu Clary a Roberta Schumannových, otevřelo sedmero písní z písňových cyklů Myrty op. 25 a Jaro lásky op. 37 , v nichž se střídavě prezentovali oba pěvci, barytonista Bauer příjemným, vyšším témbrem hlasu a introvertním projevem, Janková krásně oblým hlasem a neustálým náznakem scénické akce. Z Clařiny dílny zaznělo vedle písní Klavírní trio g moll op. 17 , zajímavé, ale nikoliv bohy políbené dílo, přinejmenším ve srovnání s emocemi nabitým Schumannovým Adagiem a allegrem pro violoncello a klavír op. 70 . Druhou polovinu večera, během něhož manželé Hörbiger a Maertens na improvizovaném pódiu předčítali tu úsměvné, tu mrazivé úryvky z manželského deníku Schumannových a korespondence Clary s Brahmsem, otevřely barytonové Písně op. 32 a nádherné dvojzpěvy z Brahmsova opusu 75, 84 a Německých lidových písní . Společná vystoupení M. Jankové a T. E. Bauera byla pěveckým zážitkem, na nějž se nezapomíná nejen pro dokonalé spojení hlasů, ale i citlivou komunikaci a prezentaci zpívaného textu. Vrcholem večera bylo Brahmsovo Klavírní trio c moll op. 101 vzniklé na pozadí do ztracena vyzněvšího vztahu Clara – Brahms. Z instrumentalistů mě zaujal především J. Steckel (1982), velký talent mezi německými vrstevníky-violoncellisty (M. Hornung, D. Ishizaka), jehož nástroj zněl jemným tónem i v unisonech s E. Haffner, a vavříny večera patřily romanticky vyhlížejícímu klavíristovi A. Schimpfovi, citlivému klavírnímu partnerovi pěvců a výbornému komornímu hráči. Tečkou za českým víkendem pak bylo pondělní vystoupení Sboru Arnolda Schönberga (sbormistr Erwin Ortner ) a klavíristy Pierra-Laurenta Aimarda ve Dvořákových Moravských dvojzpěvech v Janáčkově úpravě (2. 7.).
