Občas člověk s údivem slyší tvrzení, že není úkolem Národního divadla, aby se věnovalo české hudbě, české opeře. Chce být světové. Jeho světovost by sice mohla být zčásti založena právě na jeho českosti, vždyť máme z čeho vybírat, ale každý si tu světovost představujeme jinak.
S počátkem srpna přichází do Národního divadla dva roky po odchodu Roberta Jindry jako nový hudební ředitel Jaroslav Kyzlink, který už, pravda, v sezóně 2012/2013 v tomto postavení působil – tenkrát ve funkci hudebního ředitele obou operních domů. Odešel stejně jako Robert Jindra po jedné sezóně spolu s poněkud (eufemisticky řečeno) nezkušeným šéfem obojí opery Roccem a následoval jej do Lublaně. Program Kyzlinkova úvodního koncertu napovídá (mohl by napovídat), že mu jde o posílení těch schopností, které jsou (nebo by měly být) souboru Národního divadla vlastní, totiž interpretace domácí skladatelské tvorby. Uvidíme s jakou koncertní dramaturgií bude ve svém bohulibém záměru pokračovat.
Jaroslav Kyzlink je jedním z mála našich dirigentů, kteří se věnovali velmi intenzivně sbormistrovské praxi a v návaznosti na ni řízení orchestru a je to na jeho práci jasně patrné. Ostatně jistě sám nejlépe ví, proč si pro svůj inaugurační koncert zvolil večer, který lze označit názvem Česká vokálně-symfonická tvorba. Výběr autorů – Vítězslav Novák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů. Novákova předehra ke hře Jaroslava Vrchlického Lady Godiva z roku 1907, dílo slavnostního dramatického charakteru, které zkomponoval ve svých sedmatřiceti letech. S Jaroslavem Vrchlickým jsou spojeny všechny tři skladby uvedené na tomto koncertě. Velmi zajímavé je porovnání textu Janáčkovy kantáty Amarus pro tenor, baryton, soprán, sbor a orchestr z roku 1897 a České rapsodie pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany z roku 1918. Janáček třiačtyřicetiletý, Martinů ve stáří osmadvaceti let. Amarus jako skladba ještě ne zcela vyzrálého skladatele (před Pastorkyňou), avšak obdivuhodně dokonalého dramaturga, který si dokázal Vrchlického báseň nepatrnými, jemnými, ale mistrnými retušemi projasnit, pročistit, zatímco Česká rapsodie zkomponovaná Bohuslavem Martinů o dvacet let později je zatěžkaná mnoha textovými archaismy (a nemyslím tím pochopitelně citaci chorálu „Svatý Václave, vévodo české země…“).
V Janáčkovu Amarovi, který zazněl v Národním divadle živě poprvé, je podíl orchestru, sólistů a sboru vzácně vyvážený a dirigent je spolu se všemi spoluúčinkujícími interpretoval s velkou účinností jako vrchol večera. Ozdobou kantáty byly výkony sólistů – Svatopluka Sema, Petera Bergera a Olessii Baranové, jejichž hlasy zněly zdravě, průrazně i lahodně, sbor zpíval měkce a s citem (sbormistr Pavel Vaněk), orchestr je doplňoval intenzivně a se zvukovou vyvážeností, varhany přinášely do hlediště, bohužel, stálý a patrně neodstranitelný pazvuk. Česká rapsodie Bohuslava Martinů, již složil ještě před svým pobytem ve Francii, je, domnívám se, do značné míry poznamenána tím, čemu se skladatel chtěl vyhnout, jistou bombastičností. Dá se říci, že vyzněla závěrem večera s platností Libušina proroctví.
Bylo zřejmé, že byl celý koncert hudebně pečlivě připraven po všech stránkách a že se celý ansámbl pozorně podřizoval dirigentovým srozumitelným gestům. Koncertní program angažující obě kolektivní tělesa operního souboru je chvályhodnou aktivitou, která prokáže nejen jejich schopnosti, ale vystaví je zrakům obecenstva, což jistě obohatilo obě strany. Termín koncertu určený na první červnovou neděli měl, bohužel, neblahý vliv na počet diváků v hledišti, avšak výkon účinkujících nepoznamenal a potlesk publika byl srdečný a vděčný.
Všichni moudří šéfdirigenti a hudební ředitelé doplňovali aktivity kolektivních hudebních těles o mimořádné koncerty, které dál rozvíjely jejich schopnosti, zejména u orchestru uzavřeného pod jevištěm. Doufejme, že nastane doba dalšího kultivování operního souboru Národního divadla a přejeme mu to.
