Český večer v Londýně

Reprezentativní výběr české symfonické hudby hned tří staletí zazněl při britským veřejnoprávním rozhlasem živě přenášeném koncertu Symfonického orchestru BBC , řízeného ve čtvrtek 10. 11. 2011 šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem , a sice v sále londýnského centra Barbican. Úvodem koncertu zazněla ve světové premiéře jedenáctiminutová novinka Jiřího Kadeřábka (1978) C dur (2011) objednaná SO BBC, která by měla být uvedena i během koncertu jmenovaných umělců na Pražském jaru 2012. Bohatě a inovativně instrumentovaná symfonická věta, během níž se vedle široké škály bicích nástrojů dostalo i na tleskání orchestrálních hráčů, pracovala v sólových i tutti pasážích s notoricky známým harmonickým materiálem tóniny C dur a zaujala jak svou odlehčenou úsměvností, tak pasážemi s osamocenými akordy připomínajícími pozdního Sibelia. „Light, not easy“, poznamenal na adresu sympaticky přijaté novinky v sále přítomný autor. Ještě jednu dvě zkoušky, více interpretačního nadhledu a detailnější práce s četnými sólovými vstupy a dílo má šanci stát se příjemnou festivalovou novinkou příštího Pražského jara. Na Dvořákovu symfonickou báseň podle Erbenovy balady Zlatý kolovrat op. 109, B. 197 (1896) jsem se upřímně těšil, protože jsem předpokládal, že by v nastudování Jiřího Bělohlávka a v provedení SO BBC mohla dospět k úspěšnému provedení. Zklamala mě jak volba díla v Sukových disproporčních retuších, narušujících půdorys volné sonátové věty a znesnadňující orientaci v symfonickém příběhu beze slov, tak dirigentova nekontrastní volba temp se snahou hnát orchestr kupředu a nezastavovat se v tempově a dynamicky delikátnějších lyrických pasážích. Překvapivě nerovnoměrná byla i orchestrální sóla prvních houslí, flétny i klarinetu, která mě jen utvrdila v předsvědčení, že aktuální síla orchestru tkví ve společné hře, a nikoliv technicky suverénních hráčích u prvních pultů. V názoru mě ještě utvrdila první skladba druhé poloviny večera, totiž Martinů dvouvětá, respektive ve dvou větách třídílná Rapsodie-koncert pro violu a orchestr H. 337 (1952), v jejíchž tutti pasážích orchestr zaujal hutnou barvou i zjevnou obeznámeností s Martinů dílem. Velkým překvapením večera však pro mne byl Maxim Rysanov , ukrajinský a v Londýně usazený violista démonického zjevu, ale cudně soustředěného pódiového vyjadřování, jehož uvolněná pravá ruka propůjčila dílu najednou jemnější, detailnější a soustředěnější kontury. Aniž by rezignoval na narativní charakter skladby, v jeho podání zazněla spíše jako concerto než rapsodie. Programem ryze český koncert měl gradovat Janáčkovou symfonickou rapsodií podle Gogolova námětu Taras Bulba , v níž se však opět prezentovaly přednosti i slabosti SO BBC, zvukově a dynamicky flexibilního tělesa bez absolutně spolehlivé opory v prvních hráčích. Z kladných reakcí publika však bylo zřejmé, že mnozí přišli na Janáčka a nehodlali jej připravit o zasloužené vavříny. V každém případě byl však listopadový český koncert SO BBC s jeho uměleckým šéfem Jiřím Bělohlávkem poutavým večerem tří příběhů s duchaplně odlehčeným úvodem z pera autora, jehož ambicí snad je zařadit se po bok trojice Dvořák – Janáček – Martinů, triády v Londýně stále žádané.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější