Každé setkání České filharmonie se sirem Johnem Eliotem Gardinerem má punc výjimečnosti. Legendární dirigent v sobě nezapře člověka, který hledá ideální výrazové prostředky, preciznost a specifika. Nejinak tomu bylo s koncertem 1. února v pražském Rudolfinu, který byl podle jeho přání český. Většinou má novinář snahu určit vrchol koncertu, jenže tentokrát byly v podstatě vrcholy tři, jakýsi hudební Mont Blanc.
Překvapila mě a potěšila úvodní Symfonie g moll č. 5 Leopolda Koželuha, zářivého granátu z Velvar, která si svěží melodikou a promyšleným kompozičním řemeslem nezadá s Josephem Haydnem. Bez taneční věty a jako jediná z Koželuhových symfonií v mollové tónině působila svěže. Navíc Gardiner „škrtnul“ hrozící patetičnost a velmi dbal na detaily. Je báječné, jak i při zbytečně velkém obsazení (deset primů) zněla hudba komorně. Je sympatické, že se za tuto málo známou hudbu původem českého mistra postavil světově uznávaný umělec. Příkladné provedení (smyčce byly výborně vedeny Jiřím Vodičkou)!
Správný koncert musí mít sólový koncert. V tomto případě to byla Fantazie g moll, op. 24 Josefa Suka. Dílo neobyčejně půvabné i zrádné. Slyšel jsem provedení a nahrávky téměř dvaceti houslistů a houslistek, nadšen jsem byl jen ze tří – Josef Suk (verze s Karlem Ančerlem z roku 1965), v novém tisíciletí pak Julia Fischer a Josef Špaček (verze s Jiřím Bělohlávkem). Jan Mráček, jako vždy technicky bezchybný, se jim hodně přiblížil. Jemné hudební předivo představil v té nejlepší formě a výsledek byl skutečně pozoruhodný. Dechberoucí byla pianissima v okouzlujícím tónovém rámci, například škála dvojhmatů před závěrem. Skladba má v sobě hodně lyričnosti, přesto si umím představit expresivnější pojetí, sytější a znělejší tón (zvláště na G struně). Možná k tomu mohl přispět větší angažovaností dirigent. Nicméně provedení patřilo k nejlepším, které jsem slyšel. Do jiné části své osobnosti dal nahlédnout v přídavku svojí paganinskou technikou.
Dvořákova Pátá symfonie F dur, op. 76, zazněla v Praze bezpočtukrát a jistě se s ní setkáme díky roku české hudby i v blízkém budoucnu. Dirigent mohl jen těžko přinést cosi podstatně nového. Orchestr, kde někteří hráči možná znají party nazpaměť, hrál skvěle, téměř bezchybně, dirigent korigoval maličkosti, jen některá tempa se odchýlila od „tradice“. Například hned úvodní Allegro ma non troppo mohlo být v pastorální radostnosti přece jen méně svižné, sugestivní bylo zádumčivé Andante, při němž mám vždy (rozumově nepodložený) pocit ohlédnutí za dosavadním životem. Jakkoliv bylo vše, jak má být a hudební proud utěšeně plynul k nádhernému závěru, přece jen jsem z tohoto provedení nebyl tak unesen jako z pojetí Kirilla Petrenka, Marisse Jansonse, Rafaela Kubelíka a Jiřího Bělohlávka. Bylo to krásné, takřka dokonalé, ale poněkud unavené.
Volba programu byla rozvážná a logická, nicméně bylo mi líto, že Česká filharmonie nevyužila spolupráce s váženým dirigentem, aby jej přesvědčila, že přínosnější by bylo zakončit večer méně hranou hudbou například Vítězslava Nováka. Byl by to vítané poselství jak Pražanům, tak vzhledem k obrazovému záznamu i široširému světu.
