pátek, 9. prosinec 2011

Český start v Lucemburku

Napsal(a) 

První trojice abonentních koncertů sezony 2011/2012 Filharmonického orchestru Lucemburk (Orchestre philharmonique du Luxembourg) patřila ve dnech 21. – 23. 9. hudbě Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Roberta Schumanna, jehož Violoncellový koncert a moll op. 129 zazněl za řízení hostujícího Jiřího Bělohlávka v podání charismatického Francouze Jeana Guihena-Queyrase , s nímž dirigent pravidelně spolupracuje. Schumannův koncert rozhodně nepatří mezi jednoduchá díla koncertní literatury, jak formálně, tak interpretačně, ovšem subtilní a křehké provedení sólového partu za decentního doprovodu orchestru učinilo z poslechu působivý emocionální zážitek (výborně vyšel například rozhovor dvou violoncell na začátku 2. věty). Guihen-Queyras u publika, s nímž se rozloučil Duportovým flažoletovým preludiem, sklidil zasloužený potlesk a potvrdil pověst inteligentního violoncellisty s křehkým vyjadřováním, umožněným jeho zvukově subtilním nástrojem z dílny Gioffreda Cappy (1696). Úvod koncertu patřil Martinů neobaroknímu concertu grosso Tre ricercari H. 267 , které sice hráčům v komorní sestavě doplněné o dvojici klavíristů poskytlo dostatek příležitostí k sólové i dialogické prezentaci, v akusticky ne zcela ideálních podmínkách Velkého auditoria Koncertní haly velkovévodkyně Joséphine-Charlotte z roku 2005 však nebylo vedení jednotlivých hlasů dvakrát čitelné a posluchačům neusnadnilo přístup k nepříliš často provozované partituře. Zatímco první polovina koncertu patřila formálně (Martinů) nebo výrazově subtilní hudbě (Schumann), po přestávce ovládl sál robustní svět Dvořákovy Šesté symfonie D dur op. 60, B. 112 , kterou Jiří Bělohlávek nastudoval se zjevně zaujatými hráči v živějších tempech a hutném zvukovém hávu. Vedle hybných temp posledních dvou vět, které sice hraničily s akustickými možnostmi sálu, nikoliv technickými dispozicemi orchestru, mě zaujalo působivé nokturnové ztišení před závěrečným čtyřtaktím první věty, anticipující atmosféru následujícího Adagia, spíše dravě scherzosní než taneční uchopení třetí věty, zakončené spokojeným pokyvováním hlav přítomných posluchačů, a zaujetí hrou, které se z pódia šířilo sálem v závěrečné větě, po jejíž finální fuze sálem zabouřil oprávněný aplaus. Lucemburská filharmonie se večer 22. září předvedla v nejlepším světle, Jiří Bělohlávek – první mezi velvyslanci české hudby – odvedl poctivý kus práce a s českými autory ve štítu mohla v Lucemburku začít nová filharmonická sezona.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.