Produkování operního představení je vždycky dobrodružstvím, má-li se však hrát pod širým nebem, je navíc úkolem provázeným do poslední chvíle totální nejistotou. V zámecké zahradě českokrumlovského zámku patří do tohoto složitého organismu ještě jedna nevšední položka navíc: otáčivé hlediště.
Pomiňme nekončící úvahy o tom, zda je nebo není správné, aby otáčivé hlediště setrvalo na místě, na němž je v současné chvíli postaveno a vycházejme ze současného stavu, kdy blízká budova letohrádku Belárie poskytuje azyl orchestru a dirigentovi, jehož obraz vidí zpěváci před sebou na dvou velkých obrazovkách. Zvukové složky (tentokrát měli sólisté mikroporty, aby nemuseli zápasit s rozlehlostí zámeckého parku) do sebe musí zapadat pokud možno bez slyšitelných švů a nutno dodat, že při premiéře Leoncavallových Komediantů tomu 5. srpna tak i bylo (dirigent Mario de Rose ). Jiným problémem je celková konstrukce hudební složky inscenace. Původní podoba opery je sevřená a sugestivní, českokrumlovští Komedianti však začali orchestrálním pasticciem z této opery, které tvořilo zvukovou kulisu k produkci artistů.
Zámecký park doplnil autor scénické výpravy Pavel Krejčí o městské lucerny, o kulaté sloupy s plakáty a o další scénické prvky (maringotka) do podoby parku nějakého italského města (zpívalo se v italském originále) řekněme z padesátých let minulého století. Inscenace začíná koncem – nad mrtvolami dvou mladých lidí – Neddy a Silvia – zatýkají strážníci na koních Cania, principála potulné komediantské tlupy.
Díky prosté scénografii vévodí inscenaci kostýmy Tomáše Kypty – přepestří, dokonale ladící šaškové (včetně Cania a Tonia) v nápaditých barevných kombinacích látek různých vzorů, které se působivě odrážejí od plochy trávníku, stromů a temnoty kolem.
Leoncavallova opera Komedianti má několik uzlových dramatických momentů, při nichž otočné hlediště musí zůstat na místě, protože vyžadují delší soustředěný pohled a poslech diváků – Neddin zápas s Toniem, její árie, duet se Silviem, Caniova slavná árie a pantomima, jíž opera končí. Mezi ně vložil skladatel také intermezzo, které režisér Josef Průdek s choreografkou Lenkou Vágnerovou naplnili duetem tanečních dvojníků Neddy a Cania, kteří na diváky za pohybu hlediště útočili ze všech stran. Režisér rozpohyboval otočné hlediště úspěšně a často, dokázal inscenaci dodat živou dynamiku a působivý temporytmus.. Jen před intermezzem vypadlo představení z tempa (možná jen při premiéře?)…
Vrcholem opery je již zmíněná naivní zpívaná pantomima, do níž postupně prosakují skutečné emoce členů herecké družiny a která je pro svou psychologickou komplikovanost veleobtížná. Střídat průhledné komické akce s průnikem reality je těžké i na divadelním jevišti, tím spíše pak na poměrně vzdálené přírodní scéně… Oscilace mezi divadlem na divadle a „realitou“ se odbývá před očima dezorientovaného a stále více šokovaného obecenstva (tj. sboru), které teprve po obou vraždách pochopí, že šlo o životy skutečných lidí, a ne divadelních postav. Právě tato závěrečná scéna mne uvedla do rozpaků: v určitou chvíli odhazuje Canio součást kostýmu, později i Nedda. Zdá se, že divadelní představení teď končí a pokračuje už jen tragické střetnutí intepretů postav. Proč však Tonio Caniovi předává vražednou zbraň s tak okázalým divadelním gestem, jako by on jediný chtěl zachovat zdání, že se „jen“ hraje divadlo? A pak dodává s ďábelským úšklebkem: Komedie skončila. Tady se, myslím si, projevila dramaturgická nedůslednost. José Cura na své vlastní přání zpíval místo Tonia Prolog plný úvah o divadelní realitě a o skutečné životní pravdě. Celé představení zahajuje a vede právě Canio, on roztáčí krumlovské hlediště. Jeho by tedy měla být i poslední replika: „La commedia e finita“, aby jí doplnil Prolog o pointu celého dění. Konec inscenace je, jak jsme se již zmínili, totožný s úvodní scénou celého večera: dva policisté na koních za sebou na provaze táhnou spoutaného paňácu Cania. Logika přírodního divadla je naplněna, logika inscenační však ne.
Králem večera nebyl jen José Cura, zpívající svým sugestivním temně zabarveným tenorem, byť nezůstal svému jménu nic dlužen, ale také Jana Šrejma Kačírková , jejíž Nedda okouzlovala vyrovnaným, krásně znějícím hlasem i emotivním projevem zejména v první polovině večera spolu se Silviem Jiřího Brüklera . Marco Danieli ztělesnil spolehlivě, ale nepříliš výrazně postavu Tonia, ochuzeného o Prolog., sbor byl v nezáviděníhodné situaci díky mikroportům sólistů (sbormistr Josef Sychra ). Leoncavallovi Komedianti své obecenstvo nezklamali a zalidnili zámecký park pestrou podívanou hodnou festivalového publika.
