Mezinárodní hudební festival Český Krumlov v koprodukci s Jihočeským divadlem nabídl tuzemským a zahraničním návštěvníkům uprostřed léta operu Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta. Vrcholné klasicistní dílo režíroval Jiří Menzel. Držitel filmového Oscara se vrátil profesně už počtvrté do malebného prostředí s otáčivým hledištěm českokrumlovského zámeckého parku. Již od devadesátých let 20. století je mu tento skvostný jihočeský plenér s velkou kruhovou perspektivní hloubkou v horizontálním a vertikálním směru velmi blízký. S úspěchem u diváků a kritiků zde dříve dokázal rozehrát v celém areálu se svým typickým humorem a psychologickou drobnokresbou postav činoherní komedie Sen noci svatojánské a Veselé paničky windsorské Williama Shakespeara a komedii Sluha dvou pánů Carla Goldoniho. Z Finska zná režisér i otáčivé hlediště v Tampere. Nabídka k jeho hostování na festivalu znamenala pro pořadatele kvalitní záruku, protože zdejší návštěvníci téměř tradičně vyprodají před Menzelovou premiérou všechna představení s vysokým vstupné. Letos se tak stalo opět, takže pořadatelé kvůli velkému zájmu zpřístupnili veřejnosti za zvýhodněné ceny i dvě generální zkoušky. Režisér přistoupil ve své kariéře teprve podruhé k opernímu dílu. Poprvé režíroval operu před jedenácti lety v Teatro Lirico di Cagliari na Sicílii, kde nastudoval Dalibora Bedřicha Smetany (viz HARMONIE 10/2009). I když již tehdy požadoval Menzel po hercích přirozenost pohybu, která je mu vzhledem k jeho dlouholetým profesním zkušenostem nejbližší, působila opera v Itálii ve srovnání s jeho jinými divadelními inscenacemi a filmy, poněkud strnule a pro jeho práci atypicky sošným dojmem.
Mozartova opera Don Giovanni (1787) a českokrumlovský park daly Menzelovi šanci vrátit se k jeho jedinečným režijním postupům. Klasicistní dramma giocoso ve dvou aktech s psychologicky vypointovanými vztahy postav, je mimořádným dílem, jenž je ve struktuře dramatu podobné genialitě Williama Shakespeara, jehož hry režisér v českokrumlovském prostředí bravurně v činohrách rozehrál. Postavy Shakespearových her i Mozartových oper jednají často ve složitých emocionálních zápletkách s projevy převleků, koketerie, chtíče, vzájemné touhy, odevzdanosti a nevěrné lásky, pokrytectví, lhostejnosti, žárlivosti a msty. Mozartův Don Giovanni se zrodil z kongeniálního spojení skladatelova hudebního mistrovství s poetickými verši italského libretisty Lorenza da Ponteho, jenž neváhal každé postavě vtisknout její osobitý charakteristický jazyk (podobně jak Shakespeare), Mozart je také zhudebnil rozličnými vokálními rytmy a tempy.
K festivalovému hudebnímu nastudování byl přizván italský dirigent Antonello Allemandi společně s mezinárodním týmem s předními zahraničními pěvci, českými sólisty, orchestrem a sborem opery Jihočeského divadla. První premiéra 23. července 2010 musela být kvůli dešti přesunuta do Zámecké jízdárny, kde se běžně konají festivalové koncerty. Se zahraničním týmem zazněla opera ve značně zredukované úpravě. Nejen že si plenér točny vyžádal zkrácení opery se škrty hudebních pasáží a vybraných hudebních čísel, včetně transpozic části partů a vypuštění morality ve finále, ale i v jízdárně s ohledem na stísněné podmínky musela zaznít opera ještě v kratší verzi než na točně, tj. bez recitativů a sborových výstupů. Navzdory letitým zkušenostem přesunu představení kvůli špatnému počasí do Zámecké jízdárny, nenašel si inscenační tým opery Dona Giovanni čas na zkoušky v tomto prostoru, takže premiéra zazněla improvizovaně. Pěvci s veselostí i velkými gesty zpívali na pódiu role se zjevným režijním psychologickým vkladem Jiřího Menzela, takže se jejich interpretace vymykala obvykle strnulejším konvencím operních poloscénických verzí s koncertním rámcem. Sólisté sympaticky hledali instinktivně při nástupech své pozice na jevišti (i za orchestrem a po jeho stranách), například Američan Eric Jordan se schovával místo keře za reklamní stojan festivalu. Jeho Leporello s jasným basem hýřil komičností a přátelskou nonšalancí. Don Giovanni řeckého barytonisty Arise Argirise vynikal noblesou a flexibilním hlasem s přesvědčivou dvojlomností charakteru extrovertního prostopášníka, Donna Anna italské sopranistky Eleny Rossi (u nás známé z francouzské inscenace Poulencových Prsů Tirésiových ze Státní opery Praha) propůjčila postavě vášnivost s dryáčnicky zvučným hlasem, Donna Elvíra slovenské sopranistky Janette Zsigové působivě kombinovala skvělou pěveckou techniku s polohami nadhledu i cudné plachosti. Sestava českých sólistů v čele s výjimečnou nevěrně koketní Zerlinou Věry Likérové , tápavě věrným Masettem Lukáše Sedláka , sebejistým Donem Ottaviem Aleše Voráčka patří celkově k slibným operním nadějím. Allemandi dirigoval první premiéru v prudkých tempech, občas na hraně působivé muzikální a interpretační sehranosti. Celek charakterizovala spíše orchestrální jednolitost.
Nastudování v italštině a známý příběh, bez českého překladu, s jasně aranžovanými situacemi, přijalo publikum se soustředěností i v plenéru otáčivého hlediště na druhé premiéře 24. července. Předehra v parku otevřela před diváky působivě gradující inscenační motiv světla předznamenávající sílící motivy lásky, vášně a smrti. Dynamičnost točny byla výtečně podpořena sílící hudbou, áriemi a duety řešenými pohybem i zpěvem podél točícího hlediště a roztančenými sborovými výstupy Vesničanů, kteří ve výborné choreografii Attily Egerháziho s přispěním muzikálního nastudování sbormistra Josefa Sychry umocnili emocionální a prostorovou hloubku psychologie opery.
Iluzi plně rozehrané divadelnosti rušila jen krátká prázdná místa pohybu točny bez světelné nebo herecké akce, po nichž se očekávaly potlesky po výstupech. Jenže pokud se potlesk nedostaví, pak je slyšet vrzající stará točna. Na druhé premiéře vynikli čeští pěvci, zejména Don Giovanni Svatopluka Sema , který zpíval sametovým hlasem a postavu obdařil rysy přirozeně přitažlivé introvertní svůdností, s níž si získával ženy svého okolí. Leporello Pavla Klečky si naklonil publikum vtipnými pointami a příjemným flexibilním hlasem. Donna Anna Simony Procházkové, charakterově uzavřena do svého osobního problémového světa, disponovala krásnými koloraturami, z cizinců zaujal její doprovodný partner Don Ottavio Fernanda Portariho . Allemandi dirigoval premiéru na točně s umírněnými tempy i výrazem pojetí. Pozitivní vklad režijní spolupráce vložil do inscenace Miloslav Veselý , umělecký šéf opery Jihočeského divadla, který operu Don Giovanni režíroval v Českých Budějovicích v roce 1999 na počest 80. výročí založení Jihočeského divadla.
Komornější pojetí výtečně podpořil scénograf Jaroslav Milfajt a kostýmní návrhář Tomáš Kypta . Nádherné kostýmy zvýraznily Mozartovu dobu i základní tematickou lehkomyslnou atmosféru rozehraných vztahů. Milfajtova scéna se stala kontrapunktickou protiváhou k hudební složce i režijnímu přístupu, scénograf prostor nezahlcoval a omezil se na výrazné a střídmé scénické prostředky. Scéna zbytečně neodváděla pozornost diváka, nebyla přehlcená a hudba tak mohla vyznít v Mozartově kráse.
Divákovu pozornost sice nejvíce zaujmou divadelně oslnivé scény na Bellárii, velmi hezký je barevný soulad scénografie i kostýmů v pestré šíři nejen sytých, ale i jemných odstínů. Společensky metaforické s nastavením zrcadla doby jsou i scénické obrazy hostiny, veselí s kruhem služebných a zábavných lehkých dívek, koketerie, hysterie, intriky a hravost párů v detailní interpretaci (s nutnými velkými gesty s ohledem na prostor hlediště) finální gradace Komturova soudu.
Vzhledem k tomu, že souhra pěvců, sboru a orchestru (hrajícího nahoře v malém prostoru Bellárie) není zcela ideální s ohledem na nedostatky technické synchronizace, mělo by vedení Jihočeského divadla hledat usilovněji cesty ke zdokonalení hudebního zázemí po technické i personální stránce, aby se s pomocí vedení MHF Český Krumlov mohlo stát v plenéru evropskou scénou podle svých již vytýčených uměleckých plánů. Operní hvězdy otáčivé hlediště magicky přitahuje a alespoň světově uznávaný tenorista José Cura, který se objeví v příštím roce v Leoncavallově opeře Komedianti , otevře obrovskou šanci strhnout pozornost fanoušků z celého operního světa.
Režisér Jiří Menzel plně využil šanci a ve své druhé operní inscenaci se vrátil ke svému jedinečnému režijnímu přístupu, mimořádně zcivilnil operní herectví a hudbu nechal na podkladě strohosti scény nádherně vyznít.
