pondělí, 10. prosinec 2007

Česko-německý Taneční most

Napsal(a) 

Baletní soubor Německé opery nad Rýnem (Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf-Duisburg) hostoval 28. března v brněnském Národním divadle. U příležitosti Česko-německého kulturního jara a za podpory fondu Česko-německé budoucnosti uvedl balet Sen noci svatojánské s hudbou Mendelssohna-Bartholdyho v choreografii svého uměleckého šéfa Youriho Vamose.

V předvečer vystoupení se v Maďarském kulturním středisku v Praze uskutečnilo "Setkání choreografů/Begegnung der Choreografen" českých a německých baletních scén. Za přítomnosti představitele "Tanečního mostu/Tanzbrücke" Rudolfa Kubičko se hovořilo o současném směřování tanečního umění, o vzdělávání tanečníků a možnostech vzájemné výměny. Diskusi předcházela prezentace choreografických ukázek německých hostů z Ballett Kiel, Ballett Halle, Ballett Chemnitz, Ballett Dortmund, Ballett Karlsruhe a Tanzakademie Mannheim.

"Náš Taneční most není jen internacionálním mostem mezi zeměmi, jde nám o setkávání a výměnu mezi jednotlivými tanečními žánry, klasickým baletem a moderním tancem, různými tanečními styly," uvedl Rudolf Kubičko. "Neděláme rozdílu mezi klasikou a moderním nebo extramoderním baletem. Pokoušíme se představit širokou škálu. Minulý rok jsme uvedli představení kontroverzního Johanna Kresnika z Bonnu a za něj jsme přivezli do Německa Labutí jezero." Diskuse ukázala, že kolegové z Německa, na rozdíl od nás, nejsou zatíženi porevolučním vývojem takzvaných "postkomunistických zemí", kde postuláty ždanovovské estetiky byly po změně politických režimů převráceny naruby. Co dříve v českém tanci rozhodovala "strana a vláda", nyní de facto řídí grantová komise, která rozděluje peníze a určuje, co podle ní má nebo nemá nárok na další existenci. Zatímco čeští baletní umělci musí do omrzení obhajovat nezbytnost klasického tance jako základu taneční profese a existenci klasického baletu jako svébytného nehmotného kulturního dědictví, zahraniční hosté mají o zákonitostech baletního umění jasno. Shodli se v názoru, který vyjádřil profesor Vladimír Klos, představitel Taneční akademie v Mannheimu a baletního souboru v Karlsruhe: "Neexistuje klasické a moderní tancování. Existuje jen dobrý tanec, dobrá kvalita. Kvalita se garantuje dobrým základem a základ z klasického baletu je důležitý pro veškeré směry dnešního tanečního umění. Když má tanečník dobré základy klasické, může se rozvinout v jakémkoli moderním směru. Moderní tanec používá nový vokabulár, ale ve spojení s dobrou klasickou bází, která je nutná k tomu, aby tanečník mohl za svoje tělo. Je to, jako když ovládáte hudební nástroj. Škola je povinna tanečníky dobře připravit bází klasickou a k tomu naučit moderní techniky. Techniku Marthy Graham, založenou na protikladu »contraction« a »release« (napětí a uvolnění v souvislosti s dechem) a techniku José Limóna s principy »fall« a »recovery« (pohyb ve vztahu k zemské gravitaci). Každý choreograf si vytváří vlastní rukopis, který používá na bázi těchto tří různých technik - klasiky, Graham techniky a Limóna. Ovšem publikum potřebuje klasiku také vidět. Nesmíme zapomínat, že od 19. století, kdy klasické balety byly vytvořeny, velká klasika se nesmírně vyvinula. Moderní techniky rozvinuly i techniku klasiky."

Diskusní "Setkání choreografů" a pohostinské představení düsseldorfského baletu navázalo na loňský česko-německý "Taneční most", který přivezl do Brna avantgardní Kresnikovu inscenaci Ulrike Meinhof v provedení tanečního souboru z Bonnu. Silný politický podtext díla v biografii ženy z 60. a 70. let bonnské republiky vyvolal tehdy značný zájem obecenstva a následně rozporné ohlasy. Jediné představení v Brně však neumožnilo účast většího počtu diváků. Tak tomu bylo i letos, když balet Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu uvedl jen jediné představení v Brně, třebaže zájem o jeho vystoupení v Praze byl také velký. Vždyť kontakty obou baletních souborů, pražského a düsseldorfského, se datují od roku 1965, kdy se prvním sólistou baletního souboru v Deutsche Oper am Rhein stal český tanečník Stanislav Buzek (absolvent pražské Taneční konzervatoře, sólista Národního divadla v Praze) a záhy poté baletní mistryní a choreografkou Růžena Mazalová (sólistka Národního divadla a absolventka moskevského divadelního institutu GITIS). Inscenace Čajkovského Labutího jezera, kterou Růžena Mazalová vytvořila v Düsseldorfu společně se šéfem baletu Erichem Walterem, je dodnes stěžejní inscenací baletu pražského Národního divadla (jako spoluautor přibyl Vlastimil Harapes). Další dva současné baletní tituly v repertoáru pražského Národního divadla, Čajkovského Louskáček a Prokofjevův Romeo a Julie v choreografii Youriho Vamose, jsou rovněž z repertoáru düsseldorfského baletu.

Můžeme jen litovat, že se představení "Tanečního mostu" konalo jen v Brně, a ne také v Praze. Vždyť spolupráce s německou taneční oblastí má u nás dlouholetou tradici. Začala spontánně již před válkou v oblasti takzvaného německého výrazového tance a pokračovala intenzivně i v poválečném období. Čeští tanečníci navštěvovali pravidelně Letní kursy Pallucca Schule, český odborný taneční časopis Taneční listy (1947?-?2004) spolupracoval se západoněmeckým časopisem Der Ballett i s východoněmeckým časopisem Der Tanz a známý baletní kritik Horst Koegler psal ve Spolkové republice Německo, že absolventi pražské Taneční konzervatoře mají dveře do západoněmeckých souborů otevřeny. Od 60. let mnozí čeští tanečníci přijali angažmá na německých baletních scénách, kde se stali předními sólisty nebo dokonce uměleckými šéfy. Spontánní spolupráce přes "železnou oponu", která byla možná díky českému oficiálnímu názoru, že "tanec je obor z politického hlediska zcela bezvýznamný", pokračuje po změně politické mapy světa v roce 1989 dodnes. Soupis jmen českých tanečníků a tanečnic na místech prvních sólistů současných německých baletních souborů by zabral další odstavec.

Zájem Česko-německého fondu budoucnosti o oficiální taneční projekt dokládá společenské postavení baletu v zahraničí a u nás posun v poznání mezinárodního a tudíž politického významu tohoto umění beze slov. Doufejme, že česko-německý "Taneční most/ Tanzbrücke" pomůže vrátit do normálu podivnou hierarchii hodnot v českém umění tance, kdy se "fringe" vydává za "main" a namísto "představení" nastupují "performance".

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.