středa, 22. květen 2019

Česko-finský dialog s přesilovkou domácích na Pražském jaru

Napsal(a) 

Pietari Inkinen, Terezie Fialová, foto Ivan Malý Pietari Inkinen, Terezie Fialováfoto: Ivan Malý

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK vystoupil pod vedením šéfdirigenta Pietariho Inkinena v pondělí 20. května v rámci festivalu Pražské jaro v domovské Smetanově síni Obecního domu s programem česko-finského dialogu a jedné velké symfonie ze státu, který má historicky mnoho společného jak s Finskem, tak s Čechy…

V české premiéře byla uvedena Sibeliova orchestrální suita Král Kristian II. z roku 1898 – jeho raná skladba a první, se kterou byl skladatel skutečně spokojen. Původně šlo o scénickou hudbu ke stejnojmenné hře Adolfa Paula, zde zazněla v pozdější autorově úpravě jako koncertní suita. Inkinen na začátek nasadil rozvážnou dynamiku pro stále ještě ošívající se sál. Díky tomu získal z orchestru zvuk neobyčejně plastický – hned úvodní Nocturne a postupné crescendo s jemně vymodelovanými dílčími vrcholy – přesto vkusně civilní. Sibeliovy pozdně-romantické linie mohly být až příliš sladké, v pečlivých rukou Inkinena však vyzněly příjemně uměřeně.

Třetí věta Musette pro klarinety a fagoty pak přinesla díky charakteru sálu zajímavý efekt dechů hrajících skutečně zdálky. Sibeliovy instrumentační barvy tak třpytily i přes fakt, že se pizzicata smyčcové sekce a některé dechy místy ztrácely. I v poslední části Ballade se ukázalo, že Inkinen start skutečně nepřepálil – dynamiku držel suverénně i v závěrečném vrcholu. První skladba tak nabídla nanejvýš citlivé provedení hudby k dramatu o králu Kristianovi II., jeho lásce k prosté holandské dívce a zradě ukřivděného dánského šlechtice. Tato vlídná tendence večera zde však také skončila.

Terezie Fialová, foto Ivan Malý Terezie Fialováfoto: Ivan Malý

Druhým příspěvkem večera pro český orchestr a finského dirigenta byl Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena z roku 1961. Domácí reprezentace v česko-finském dialogu – násilná hudba s technicky náročným partem, kterého se tentokrát zhostila Terezie Fialová – ihned vznesla zásadní dramaturgický otazník: proč takový kontrast? Veškerá uměřenost, kterou úvodní půlhodinu orchestr obezřetně stavěl, se jako mávnutím taktovky vypařila. Nejde ale jen o náladové rozpoložení, utrpěl tím především zvuk. Orientace v orchestrálním tutti nebyla jasná a klavír se v zadnějších řadách téměř zcela ztrácel. Je to škoda, technicky byl sólový part zvládnutý dobře, včetně neúprosných trylků i komplikovaných běhů přes klaviaturu patřičně ztížených autorovým osobitým přístupem k melodice.

Druhá věta přinesla chvíli zdánlivého usmíření – a také mimořádně efektní zvuk trumpet s dusítky. Proč se ale tak razantně změnil výraz a hlasitost stoupla jako po otočení knoflíkem „Volume“ doprava? Dosud pečlivému Inkinenovi jako by se hudba najednou vymykala z rukou, a to především v silnějších pasážích. Přes všechnu naléhavost zůstal tento koncert citově chladný. Budiž ponaučením, že k vyjádření skutečné síly nestačí pouhá hlasitost.

Pietari Inkinen, foto Ivan Malý Pietari Inkinenfoto: Ivan Malý

Kompromisem mezi těmito dvěma extrémy co do přístupu k dynamice a zvukovosti byla masivní Symfonie č. 5 d moll op. 47 Dmitrije Šostakoviče z roku 1937. Náročné dílo se zásadním významem pro skladatelův osobní i tvůrčí život je přímo nabité významy, nad nimiž se dodnes vede bouřlivá diskuse. Šostakovič zde po neúspěchu čtvrté symfonie prezentuje svoji „reakci na oprávněnou kritiku“ a setřásá ze sebe předešlá obvinění z formalismu. Ať již tato slova myslel (či vůbec sám napsal) jakkoli, bezeslovné vyjádření jeho hudby je zřejmé od prvních taktů. Dirigentova kontrola výrazu se do jisté míry vrátila – či spíše jako by se vrátil on sám, zatímco za něj v Ebenově koncertu zaskočil dvojník – a orchestr opět ožil barevnými odstíny.

Tak delikátní provedení jako v úvodní skladbě se ale nekonalo ani zde – kontury byly o poznání ostřejší a forte byla doslova nezkrotná, navíc s nepříjemně řezavým zvukem. Přesto je třeba ocenit zejména klidnější pasáže s viditelně soustředěnými hráči. Smyčcová sekce si udržela kompaktní, sebejistý zvuk a přes drobná intonační či rytmická zaváhání vybraných sólových vstupů zvládlo celé těleso náročný pondělní program velmi obstojně, včetně skutečně epického finále.

Jednoznačně zacílit dynamiku Šostakovičovy hudby, využívající účinků všech hlasitostních úrovní, není snadné. Jak by ale tato rozlehlá symfonie – a neřkuli Ebenův koncert – zněla ve způsobu, jakým Inkinen podal Sibeliovu úvodní suitu, tedy se „staženou hlasitostí“, zaoblenými vrcholy a celkově nenásilným projevem, ale o to pečlivěji vykreslenými odstíny?

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá do Harmonie, HIS Voice či akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.