Je to tak trochu univerzální pravidlo: v každé oblasti lidského počínání najdete věci, které vám připadají prvoplánové, zbytečné či pokleslé, a přitom je kolem nich spousta kraválu. A vedle nich se někde krčí věci jiné, nenápadné, svou pozoruhodností a originalitou kontrastující, mimo hlavní oblasti zájmu. Je to tedy spíše myšlenkový konstrukt, ale platí prakticky univerzálně – ať už jde o francouzské sýry, nebo hudební festivaly. A tak v Brně najdeme Moravský podzim, jehož program několik posledních let bývá velkým zklamáním, a člověk se ptá, proč se vyhazuje tolik peněz za reklamu na tolika billboardech a plakátech, když vlastně ani není co propagovat. Vedle tohoto reklamního festivalu nabízí Brno vždy v červnu ještě jeden vrchol hudební sezony. A to přesto, že se v samotném Brně prakticky nevyskytuje a jeho organizátoři „výhodnost“ investice do reklamy evidentně ignorují. Concentus Moraviae.
Z Brna je na festivalové koncerty, rozeseté po nejpůvabnějších místech jižní Moravy, ideální dostupnost a oné rodinné atmosféře koncertů návštěvník vděčí třebas i za to, že může dojet „na blind“ vlakem na jednoduchou jízdenku – organizátoři totiž vždy na místě dělají přibližnou evidenci volných míst v autech a ty pak nabízejí dobrodružněji naladěné části publika. Přesto si nelze odpustit postřeh, že oproti minulým ročníkům roste podíl místních lidí na úkor brněnských. I když při letošních 45 koncertech v 35 různých prostorách 19 měst a obcí nelze mít přehled o všem.
Co však tento úctyhodný počet koncertů umožňuje, je krajně angažovaná dramaturgie, tedy taková, která se snaží určitou výseč hudebního repertoáru předvést v neobvyklém světle, srovnat ji na základně nějakého pokoutného jejího aspektu a podobně. V tom Concentus vždy exceloval – ne však letos. Téma „České sny II. – hudební spolupráce napříč Evropou“ odkazuje k tři roky starému programu, kdy byly festivalové koncerty opakovány v menších městech celé Evropy. Letošní zopakování úspěšného nápadu přineslo program nikoliv vždy český, avšak v podání ponejvíce českých interpretů, v souladu s festivalovou zvyklostí především mladších. Letošní téma zní spíše jako jakési heslo. Inu, není to tak silné, jako obvykle, ale pár nápadů si rozhodně zaslouží pozornost. Nejvíc asi ten, že kromě špičkových profesionálů importovaných na jihomoravský „lont“ byly letos na stejnou úroveň povýšeny koncerty místních základních uměleckých škol, které připravily to nejlepší, čeho jsou schopny. Těchto akcí bylo čtrnáct a jejich cílem bylo tyto základní kameny české hudebnosti podpořit a poctít.
Jinak festivalová dramaturgie třebas nepůsobila natolik kompaktně, ale o zajímavé koncerty nebyla nouze, ať už šlo o „ohlasy“ úspěšných dramaturgických počinů z minulých let nebo o nové nápady. Upřednostněna totiž byla vskutku spíše interpretační stránka na úkor repertoárové, jak ostatně v úvodním slově naznačuje se zápalem sobě vlastním dramaturg Aleš Březina: „Následky mnoha desítek let izolace naší země od většiny zemí světa ve druhé polovině 20. století jsou totiž stále citelné. (…) Nedostatek kontaktu se světem způsobil, že ustrnul i vývoj českého interpretačního umění. Naše hudební školství se zaseklo na principech 19. století, orientovaného na biflování a na rozvoj mechanického rozvíjení technických schopností.“
V programu se přímo nabízelo srovnání dvou našich nejlepších smyčcových kvartet. Proslulé Škampovo kvarteto hrálo tradičně na zámku v Moravském Krumlově přímo mezi mamutími plátny Muchovy Slovanské epopeje. Čerstvý laureát soutěže Pražského jara (mezi kvartety teprve třetí český) Pavel Haas Quartet hrál na zámku v Miloticích v místnosti s krásných výhledem do geometrické zahrady s pávy. Standardnější repertoár přivezli Škampovci: vedle Haydna (č. 5, op. 76 ) a závěrečného Dvořáka (Kvintet op. 77 s kontrabasistkou Laurene Durantel) ozdobilo koncert Beethovenovo Quartetto serioso op. 95 . Haasovci začali pěkně zostra – Janáčkovým prvním a posléze Haasovým třetím kvartetem . Po přestávce pak přišli s pozdním Beethovenem op. 132 .
Oba soubory excelují podobnou výrazovou hrou s důrazem na precizně virtuózně vystavěné gradační a katarzní plochy. Tradičně stojící Škampovci předvedli Beethovena ve všech ohledech bezchybného, dokonalého. Krajně obtížný pozdní Beethoven v podání Haasovců sice nebyl bez zaváhání, ale svou strhující silou své starší kolegy překonal. Z dalších postřehů snad ještě o jejich zvuku: Škampovce vede stojící primárius Fischer, sedící Haasovce violoncellista, ex-Škampovec Jarůšek. Výrazným Fischerovým houslím ostatní hlasy barevně lahodí a snaží se, aby kvarteto znělo jako jeden nástroj. To
Jarůšek jako by od ostatních nástrojů vyžadoval snahu o violoncellovou výraznost. Haasovci nevidí dokonalost v barevné uniformitě, nýbrž ve vyhraněnosti každého nástroje. O jednotu se nesnaží a zdá se to správné – v záplavě totožně znějících českých smyčcových kvartet je úspěšný pokus o charakteristický zvuk počinem misionářským.
Již potřetí přišla letos na řadu Schola Gregoriana Pragensis spolu s Capillou Flamencou. Čtveřice Vlámů má velmi subtilní propracovaný zvuk, jejich projev je stoprocentně čistý a dokonalý. Více by jim svědčil podstatně menší prostor, než je překrásná Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. To Pražané dokázali svým plnokrevným impulzivním zpěvem naplnit baziliku až po horní klenbu. Program, který přesně kopíroval nově vydané CD Salve Mater, Salve Jesu , doplnila drobnými dobovými varhanními transkripcemi Barbara Willi na varhanní pozitiv, evidentně připravený podle nějakého hodně starého systému ladění.
Za přítomnosti nejvyšších státních politických celebrit proběhl v náměšťské knihovně koncert novější i vyloženě současné hudby švýcarských a českých skladatelů, mimo jiné i od dlouholetého spolupracovníka HARMONIE Miroslava Srnky. Poněkud husarský kousek, zdá se, ale také dobrá ukázka toho, že politik není blb a není důvod ho od současné hudby izolovat. Hrál švýcarský Ensemble Paul Klee, flétnu hrál jeho člen a šéfdirigent Pražské komorní filharmonie Kaspar Zehnder.
Bohužel vše nelze ani vyjmenovat, a tak na závěr připomeňme alespoň závěrečný koncert: působivé kyjovské vystoupení Pěveckého sdružení moravských učitelů přímo v den 104. výročí jejich prvního koncertu. Na programu – jak jinak – byly všechny stěžejní mužské sbory Leoše Janáčka a Pavla Křížkovského.
