České Budějovice – zlehčující vztah k opeře Mozartův Don Giovanni v baroku?

Rozmarné léto na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově skončilo před zahájením nové divadelní sezony. Divadlo s nejvyšším stropem na světě ukázalo na konci srpna opět své přírodní a technické limity, uzavřelo své brány publiku a soubor, aby nehrál v chladném počasí Na samotě u lesa , přesunul se do svého domovského kamenného prostoru. Červencová premiéra opery Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta s příběhem o potrestaném prostopášníkovi v režii Jiřího Menzela , držitele filmového Oscara za Ostře sledované vlaky , byla v jižních Čechách pokusem hledání operního stylu umělce, který je především činoherním a filmovým tvůrcem. Svou druhou operní nabídku ve finančně stísněném rozpočtu festivalových produkcí Otáčivého hlediště přijal režisér totiž spíše s úvahou Kdo hledá zlaté dno? Management Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov? Soubor opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích? Možná také režisér sám, který zná nejen své silné, ale i slabé stránky, a dobře ví, že musí vložit důvěru v tým, který mu zajistí jistoty nezbytně vyšší hudební kvality, protože současný stav souboru tamní opery i orchestru je lehce nad českým průměrem. Režisér se svým světovým renomé je ale stále přesvědčen, že jeho představení přilákají diváky i za cenu vysokého vstupné. Aby se zlepšil výkon ansámblu, byli přizváni do Českého Krumlova přední zahraniční pěvci s italským dirigentem Antonellem Allemandim (viz HARMONIE 9/2010).

Báječní muži s klikou vytvořili inscenační tým nejen v Českém Krumlově, ale i v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kam operu scénicky přenesli režisér Jiří Menzel , dramaturg František Řihout , scénograf Jaroslav Milfajt , kostýmní návrhář Tomáš Kypta, spolupracovník režiséra Miloslav Veselý a dirigent Martin Peschík . Premiéra se konala 1. října 2010.

Od Menzelových začátků spolupráce s českobudějovickým souborem už uplynulo šestnáct let. V době, kdy režisér měl v závěrečných fázích film Život a neuvěřitelná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, získal ho pro práci se zdejší scénou Jiří Šesták, bývalý šéf činohry a nynější ředitel Jihočeského divadla. Po krátké fázi režisérova zdráhání pracovat na oblasti, se brzy zrodila jeho profesní spolupráce se souborem na úspěšné činoherní inscenaci Williama Shakespeara Sen noci svatojánské na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, kde následovaly ještě činohry Veselé paničky windsorské Williama Shakespeara a Sluha dvou pánů Carla Goldoniho. V tamním kamenném divadle režíroval Menzel dosud jen činoherní komedie Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu Michaela Frayna, Mandragoru Niccola Machiavelliho a Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara. Když přijal operní nabídku, uzavřela se před ním činoherní etapa znamenající Konec starých časů. Jestliže Žebrácká opera byla filmem mnoha zásadních kompromisů, které se ve finále neblaze promítly do celkové podoby díla, pak operní inscenace v Českých Budějovicích je navzdory jistým kompromisům určitě pozoruhodným počinem režijně scénickým.

Mozartovu operu všech oper, kterou skladatel napsal ve svém šťastném období a premiéru Dona Giovanniho (1787) v  době vrcholného klasicismu spojil s uvedením v Praze ve Stavovském divadle, zasadil Menzelův tým do divadelního prostoru s replikami zámeckého barokního českokrumlovského divadla. I když klasicistní divadlo je přechodným typem mezi barokním a romantickým, návraty inscenovat díla v prostoru o epochu starší nebývají tak časté, ale napříkladi pro romantickou operu Vincenza Belliniho Bianca a Fernando byl v roce 1826 v Catanii navržen barokní prostor. Scénický posun díla do minulosti odkazuje současně i na podobnost legendárního mýtu dramatické linie 17. století, kdy se postava Dona Juana objevuje i v dramatech Tirso de Moliny nebo Molièra. Ve zjednodušeném kompozičním rámci přizpůsobeném možnostem moderní českobudějovické scény navrhl scénograf Jaroslav Milfajt scénické řešení, které je funkční, výtvarně krásné a ladící i s nádhernými detailně vypracovanými kostýmy Tomáše Kypty . Jiné mechanismy a technika svícení vychází z části z barokní inspirace, ale podřízeny jsou již současným podmínkám. Perspektivní barokní scéna omezuje jednání na malý prostor a ve srovnání s uvedením opery na Otáčivém hledišti vynáší více na světlo nové klady i zápory hudebního nastudování, jež se nese na komorní vlně Krasosmutnění. Je-li souhra pěvců, sboru a orchestru v českokrumlovském parku poznamenána technickými nesrovnalostmi, zapříčiněnými především polohou orchestru v Bellárii, jež má dopad na nepřesnou celkovou souhru, pak v divadle mají všichni po této stránce prostředí zcela vyhovující. Pěvec zpívající místy falešně je si za svůj výkon plně zodpovědný stejně jako orchestrální hráči, kteří v sólových nástupech občas intonačně neladí. Rozdílná technika a úroveň pěvců na malém divadelním hledišti působí někdy rozkolísaně. Jedná se ovšem o scénu, která se už mnohokrát stala odrazovým můstkem mladých talentů.

Jihočeské divadlo odchovalo řadu výborných pěvců. Hudební nastudování Martina Peschíka , který dirigoval představení i na Českém Krumlově, je poctivé, má přiměřený dramatický spád a adekvátní volbu dynamiky. Orchestr zní poněkud tvrdě zejména v žestích. Opera je nastudována v italském originále s použitím titulků s překladem Rudolfa Vonáska , jehož archaické texty působí jak Perličky na dně , či-li klenot téměř zapomenutý a po letech z archivu šťastně objevený. Nejvýraznější pěvecký a herecký výkon podává zejména Pavel Klečka (hostující v současnosti i ve Státní opeře Praha), roli Leporella vtiskl mnoho komických poloh, jež umí krásně v gestech a mimice rozehrát, Alexandr Beň Dona Giovanniho je zlomyslným rozervancem s pěkným temně sytým zabarvením hlasu. Donna Anna Jany Kačírkové je energickou i křehkou dámou, která neváhá situacím dodat i humorný nadhled. Českobudějovická rodačka je talentovaná a její pěvecká kariéra se slibně otevírá. Don Ottavio Aleše Voráčka a Donna Elvira Miroslavy Veselé vynikli svými výkony více během letní spolupráce se zahraničními pěvci, ale na domácí scéně se zdokonalují každou větší rolí, Zerlina Evy Štruplové a Masetto Františka Brantalíka jsou zatím ve stínu letní alternace výjimečné dvojice Věry Likérové (hrající jen v plenéru) a Lukáše Sládka , ale i tak vnáší do nového nastudování lehkost koketérie, hravosti i svůdnosti korunované pěveckou flexibilitou pointovaných situací. Sled sehraností párů připomíná v mnohém modelové obrazy jednání ze slídění Čokoládových čmuchalů, Audience, Zločinu v šantánu, Zločinu v dívčí škole, Skřivánků na niti, Postřižin či Vesničky mé, střediskové – plnokrevných výjevů s láskou i nenávistí všech podob. Obrazy gastronomického veselí i společenské kritiky promítnuté v létě do operních finálních scén na Bellárii, asociujících pasáže stolování z filmu Obsluhoval jsem anglického krále, byly v divadle velmi střídmé, stejně tak i choreografie Attily Egerháziho a výstupy sboru. Opera se v Českých Budějovicích hraje již s přestávkou, s logickým předělem mezi dějstvími. Nezahrnuje ani tentokrát finální moralitu, která by pro soubor znamenala malé prodloužení, prostě Dalších deset minut II. , druhé hudební verze kompozice Mozartovy opery. Finále přesto scénicky graduje, barokní prostor se v perspektivě otevírá do tmy s lesklými bočními efektními moderními zrcadly. Není to výjev z filmu Umřel nám pan Foerster , ale vrcholný skon se zoufalou tváří Dona Giovanniho na pokraji smrti v žáru, kterému nechybí ani pronikavé jasné světlo scénických efektů.

Kdyby se Jiří Menzel rozhodl točit záznamy divadelních představení, pro televizi ostatně vznikly snímky Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo nám. 40 (Divadlo Semafor), Jacobowski a plukovník (Divadlo na Vinohradech) a Tři v tom (Činoherní klub), mohl by volit mezi dvěma Mozartovými inscenacemi, plenér i barokní kompozice vybízí k archivním záznamům trvalých hodnot. S rozhodnutím může počkat až do doby, kdy v přírodě začnou Slavnosti sněženek, protože snad tehdy se i hudební nastudování na jihočeské scéně usadí a technicky profesně zvedne ještě na vyšší úroveň.

Když režisér zlehčuje vše, co se tváří smrtelně vážně, a prohlašuje, že nemá rád vážné umění, tak mu přejme, ať se i on směje při vzpomínce nejen na nedávnou divadelní práci, ale i na všechny své filmy, které si každý rád připomene, protože jsou klasikou zlatého fondu.

Sdílet článek: