úterý, 6. listopad 2007

České Budějovice - Zemlinského Křídový kruh

Napsal(a) 

Zemlinského Křídový kruh (poprvé uveden roku 1933 v Curychu, 1955 v Dortmundu, 1983 v Hamburku) je podivuhodná opera a její první uvedení v češtině je mimořádným dramaturgickým počinem. Skladatelova hudební řeč nese typické znaky okruhu "terezínských skladatelů", nepostrádá hravost a vtip, má neotřelou instrumentaci (banjo, saxofon). Zaslechneme v ní názvuky na hudbu Mahlerovu, Richarda Strausse, Stravinského, Martinů, už v předehře nám připomene i poetiku Kurta Weilla. Je to však jenom dobová "atmosféra", dobový hudební jazyk, to, co tehdy viselo ve vzduchu. Zemlinský je osobitý a má smysl pro hudební drama, dovede nápaditě skloubit stylovou mnohost prostředků.

Každému ze zkušenějších divadelních diváků se při vyslovení názvu "Křídový kruh" vybaví hra Bertolta Brechta o kavkazském křídovém kruhu. Obojí je ze stejného kadlubu, jímž je stará čínská pověst, později drama. Moudré rozhodnutí soudce, že pravá matka je ta, která se svého dítěte raději vzdá, než by je ohrozila svým jednáním, zůstane bezpochyby navždy nosným tématem. Zatímco Zemlinského opera na text stejnojmenné Klabundovy hry vznikla roku 1933, Brecht svůj Kavkazský křídový kruh napsal až v letech 1944?-?1945. Přesto mají určité společné divadelní rysy. Opera obsahuje árie, songy, mluvené části. Po představitelích čas od času žádá odstup od role, brechtovský zcizovací efekt.

To, co "brechtovský" činoherec musí zvládnout s bravurní samozřejmostí, je ovšem pro operního herce opravdový oříšek. Zkuste opakovaně "vystupovat" ze své operní role, komentovat své jednání ve zpívané podobě a k tomu chvílemi hovořit s divákem!? Obtížný úkol pro pěvce a pro režiséra Martina Packa, který se dílu věnoval, jak nejlépe uměl. Dosáhl toho, že i zahraničním zpěvákům bylo v mluveném textu nejen dokonale rozumět, ale naučili se obdivuhodně věrohodné české intonaci (z němčiny přeložil Martin Stolbenko). Struktura opery, v níž se střídají různé typy komunikace s diváky, přinesla mnoho dalších úskalí, která se (alespoň při premiéře) nedařilo překonat. Temporytmus takové inscenace patří k nejobtížnějším - neměl by obecenstvu dovolit ani vydechnout, a právě on je plný nezvládnutých "švů". Doufejme, že v průběhu repríz nabere inscenace patřičné "obrátky". Přímo při představení může jeho průběh ovlivnit jediný člověk - dirigent. Ovšemže v té nejtěsnější součinnosti s režisérem, který by měl inscenaci dát jednotný styl v mnohosti prostředků, hierarchizovat a sestavit jednotlivé prvky tak, aby vytvořily kompaktní celek.

Dirigent Tomáš Hála projektu věnoval mnoho úsilí a na výsledku je to znát. Nedobrá akustika kulturního domu Metropol mu však klade řadu nástrah, které nelze překonat. Vyvážit zvuk mezi jevištěm a orchestřištěm tu není možné. Představitelka Hai - Tang zvládla roli téměř až do úplného konce, který jí a Princi Paovi zle zkomplikoval režisér, když je poslal na nejvyšší podestu otočné kovové konstrukce (scéna Jaroslava Milfajta, kostýmy Samihy Malehové) a tím jen zdůraznil, jak obtížný je vypjatý závěr opery, na který už ani jeden z nich neměl dosti sil. Skutečné vyvrcholení a katarze příběhu se nedostavila.

Skláníme se před odvahou českobudějovického souboru uvést tuto zcela neznámou operu, věnovat jí mimořádnou pozornost, která byla zřejmá jak v orchestřišti, tak nad ním. Lze mít jen radost z výkonu Kateřiny Hájovské (Hai - Tang), Jevhena Šokala (Mandarín Ma), který předvedl jeden ze svých vrcholných pěveckých a hereckých výkonů, Svatopluka Sema (Čang - Ling) nebo Alexandra Vovka (Princ Pao).

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.