BRNO
Původní verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, jak ji rekonstruoval Aleš Březina a jak se už hrála v Bregenzu a v Londýně, se poprvé na českém jevišti objevila (16. 1.) v Janáčkově divadle v Brně. Projekt s veřejnou generálkou, premiérou a pouhými dvěma reprízami byl koprodukcí s londýnskou Covent Garden. Přinesl mimořádný dojem díky režijní koncepci Davida Pountneyho , výkonům sólistů i práci domácího orchestru a sboru, které vedl dirigent Christian von Gehren . Také technický personál se vypořádal s komplikovanou stavbou scénografa Stefanose Lazaridise . Účinku z kaleidoskopicky vrstveného díla naplněného strhujícím dramatismem, lyrikou i vážným apelem nestálo nic v cestě.
Opera má silný sociální (až revoluční) náboj týkající se lidské solidarity, ale dotýká se i tématu dvojí morálky a částečně i duchovních otázek. Která z verzí je lepší? Londýnská, v Covent Garden v 50. letech neuvedená, nebo curyšská, u nás dosud hraná? Nelze jednoznačně rozhodnout. Novější je ze dvou třetin jiná. Sevřenější, oproštěnější, sošností se možná blížící oratoriu, především svým závěrem. Nabízí výraznější profilaci hudebních témat a ještě více hudebního lyrismu. Starší vypráví komplikovaněji, je živější, bližší Kazantzakisově románové předloze. Pountneyho psychologicky podrobnému realistickému vedení postav londýnská verze jistě vyhovuje. Od vypravěče přes vesnickou oligarchii posedávající u stolu (mluvené slovo) po hlavní osoby i sbory vesničanů a uprchlíků vypracoval postavy a situace s velikou invencí, dokonale a nesmírně trefně. Scéna s mnoha úrovněmi, umožňujícími uskutečnit proměny pouhým nasvícením příslušného segmentu, svou prostorovou abstraktností stojí k režijnímu přístupu jakoby v protikladu, ale výsledkem je výjimečná divadelnost a velká sugestivnost.
Sólisté, z 99 procent importovaní s inscenací, byli typově obsazeni velmi přesně, hráli nevídaně uvolněným způsobem a zpívali velmi srozumitelně. V pozitivním slova smyslu z jejich úrovně charakterem hlasu i zjevem vybočoval basista Williard W. White v roli až prorocky působícího duchovního vůdce uprchlíků Fotise. Avšak ani další nezklamali – Peter Sidhom jako kněz Grigoris, Hubert Francis jako Janakos či Marie McLaughlin v roli Kateřiny. Manolia, který je v této verzi o něco méně „ústřední“ postavou, ztvárnil Matthew Elton Thomas velmi dobrým, ale introvertnějším způsobem, který na plných sto procent neuspokojil. Pozornost vzbudil Richard Novák jako autenticky hrající a stále dobře zpívající „starý muž“. Závěr s uprchlíky procházejícími nečekaně hledištěm si od premiéry v Bregenzu v roce 1999 udržuje svou znepokojivou naléhavost. Brněnský projekt, za nímž produkčně stála agentura Janáček, zcela vybočil z domácího operního dění. Nejenže zprostředkoval konkrétním dílem více než uspokojivý zážitek, ale dal nesmírně vysoko laťku – komukoli dalšímu s Řeckými pašijemi i s jakoukoli jinou operou.
