
Jednou z vydařených akcí, naplánovaných Operou Národního divadla v Praze k Roku české hudby, se stal 18. května 2014 koncert České operní gala. Označení koncertu „ operní gala“ avizovalo vysoce postavenou laťku, působilo až „manifestačně“, ale tentokrát opravdu sedělo. Do jednoho večera zde byly soustředěny úryvky z oper českých klasiků, jejichž stopa se nesmazatelně zapsala i do historie Národního divadla v Praze.
Česká opera dnes žije významnými díly českých skladatelů běžně na operních scénách v zahraničí, a to i těch nejrenomovanějších, a vzhledem k praxi provozovat díla v jazyce originálu se stala čeština v pořadí pátým nejfrekventovanějším jazykem zaznívajícím ze světových operních domů. Koncert připravil se sobě vlastní erudicí současný hudební ředitel Opery Národního divadla Robert Jindra, pro nějž patří právě díla české operní klasiky již léta k nejvyhledávanějším, ke zvlášť přitažlivým magnetům tvůrčí dirigentské činnosti, a s jejich provozováním má již nemalé zkušenosti. V danou chvíli se tak jistě zasloužil o reprezentativní podobu koncertu, kde zazněly ve špičkovém provedení ukázky z děl, která ještě donedávna patřila ke kmenovému repertoáru „Zlaté kapličky“ a dnes bohužel z těch či oněch důvodů se z repertoáru Národního divadla vytratila a tak pomalu a jistě tyto skvosty naší operní literatury upadají do zapomnění. Právě koncert měl upozornit na jejich uměleckou hodnotu a dá se říci, že se tento záměr podařilo naplnit měrou vrchovatou.
Ne náhodou zařadil Robert Jindra na úvod a závěr koncertu ukázky ze Smetanovy Libuše, díla, které Národní divadlo podvakrát otevíralo, a je vůbec s historií českého národa bytostně spjato. Robert Jindra shodou okolností nedávno Libuši přestudoval a obnažil ve Smetanově dramatismu jeho obdivuhodnou, nenapodobitelnou tvůrčí symbiózu lyriky a patosu, aby tak podtrhl hlubokou vnitřní pravdivost díla, které přes svou okázalou monumentalitu neztrácí nic z typicky smetanovské hudební dramatičnosti prostoupené jímavou lyrikou. Tuto pečeť vtiskl na koncertě jak při předehře, tak v závěrečném proroctví v široce vyklenuté dynamické škále i v dokonalém frázování s využitím agogiky a dramatických pauz. Tento dirigentský punc, ostatně pro Roberta Jindru typický, se pochopitelně projevil i v dalších ukázkách. Jeho piana jsou opravdu tlumenými záchvěvy lidského nitra a jeho fortissima burácivými živelnými smrštěmi emocí. Pro Roberta Jindru totiž není orchestr pouhým doprovodem, ale podobně jako vokální linie nositelem hudebně dramatických akcentů, aby v nejednom případě se stal dokonce vůdčím zvukovým elementem.


Dá se tedy říci, že název koncertu nebyl nijak nadsazen a doufejme, že se česká opera opět stane součástí kmenového repertoáru Národního divadla. A že se budou pravidelně hrát nejen díla skladatelů zde uvedených, ale i díla neprávem zapomenutá anebo dosud čekající na svou jevištní premiéru. Jistěže koncertní provedení na divadelní scéně je protimluv, ale v době, kdy operní režiséři totálně selhali, zradivše své poslání dílo interpretovat v jeho autentické podobě, a všemožnými, vesměs stupidními aktualizacemi rozbili jednotu obsahu a formy, aristotelský kánon tří jednot – děje, času a místa – a to často za podpory kritiky a intendantů, kteří se bojí vybočit ze stáda a řídí se zásadou, že je výhodnější mýlit se s dobou, než mít pravdu proti ní. A tak paradoxně je dnes koncertní provedení tou nejlepší „inscenací“ a i renomovaná operní divadla běžně zařazují do svého programu a abonentních řad koncertní provedení oper.