Česká filharmonie si umí najít online cestu k lidem. A jde jí to skvěle

Bylo nás pět a dostalo se nám privilegia zúčastnit se live streamu prvního adventního koncertu České filharmonie s dirigenty Johnem Eliotem Gardinerem a Ondřejem Vrabcem, abychom mohli konečně zase napsat o živé hudbě. Myslím, že to bylo poprvé, co jsem vstupovala na koncert do setmělého Rudolfina provozním vchodem a procházela nezvykle tichými chodbami, kde svítilo jen nejnutnější osvětlení. Dvořákova síň se pro tu chvíli stala víc než kdy jindy chrámem umění a aby z její prázdnoty nebylo člověku smutno, pasovala jsem se na členku aristokratické rodiny, která jde na soukromou hudební produkci a je natolik „posh“, že u toho nebude ani tleskat.

John Eliot Gardiner se k filharmonii vrátil po deseti letech, místo původně plánované Lišky Bystroušky se ujal vedení Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška a Sinfonietty La Jolla Bohuslava Martinů. První dílo z roku 1821, druhé, neoklasické, z roku 1950. Padly k sobě výtečně a byly i výtečně provedeny. Voříškova jediná symfonie není interpretačně jednoduchá, ačkoli se v ní mísí beethovenské a schubertovské prvky, není se příliš čeho chytit, protože nejde ani o Beethovena, ani o Schuberta, ale zkrátka originálního Voříška. Je to dílo, jež svou vyzrálostí musí překvapit každého, kdo ho slyší poprvé. Zahrnuje v sobě temnou furiózní sílu, nepovrchní vřelost a zvlášť ve čtvrté větě, troufám si říct, ukazatel směrem ke Dvořákovi. Neméně plnokrevný je Martinů s typickými synkopami, nezaměnitelnou lyrikou a barvami. Oběma dílům prospělo Gardinerovo mistrovství, žasla jsem, co všechno dokázal vytáhnout z Voříškovy partitury, ač to úspěšně udělal již Jiří Bělohlávek s PKF a nedávno na nahrávce Reinhard Goebel. Česká filharmonie s entuziastickým Janem Mráčkem a Magdalénou Mašlaňovou u prvních pultů hrála zejména ve smyčcové sekci nesmírně průzračně, s precizní artikulací a v celistvém zvuku (violoncella byla ten večer mimořádně dynamická), mezi jako vždy skvělými dechy se zaskvělo hornové sólo Ondřeje Vrabce.

 , foto Petr Kadlec

Gardinerovo dirigování jsou dokonalé fráze. Ne občas nebo místy, ale od první do poslední noty či pauzy, nikoli pouze v rámci jedné věty, nýbrž celého díla. Je to neskutečný tah, dynamika, energie, jež ani na vteřinu nepovolí. Posluchač s úžasem sleduje, jak přesné jsou jeho pokyny, kdy některá místa víc podpoří rukou, jiná nechá plynout, protože hráči ví. Partitura se v jeho pojetí stává natolik logickou a sdělnou, jako by už logičtější ani být nemohla. Z Voříška se stalo dechberoucí drama, Martinů byl kromě obrovské intenzity úžasně rozezpívaný a probarvený. Sympatické je, že dirigent nepodléhá interpretačním trendům, nezkoušel na nás tempové extrémy, přehnaná pianissima kontra vyhrocená fortissima, jež snadno vyvolají emoce. Je to dirigent, který nekouzlí na efekt, protože to nepotřebuje, a který ví, že se bez toho obejde také vnímavý posluchač. Gardinerovo charisma s věkem neubývá, srší energií, vzbuzuje respekt, téměř bázeň. Dokážu si představit, že by zkrotil taktovkou hordu skřetů, a kdyby zavelel, že se mám připojit k výpravě, která jde pěšky do Indie, ještě po koncertě se jdu bez odmlouvání sbalit.

 , foto Petr Kadlec

Vložit mezi Voříška a Martinů Capriccio pro klavír levou rukou a dechový soubor Leoše Janáčka byl dramaturgický počin hodný potlesku. Dílo napsal autor v roce 1926 po delším přemlouvání pro klavíristu Otakara Hollmanna (1894-1967), který si v první světové válce nevratně poranil pravou ruku (k doplnění kontextu doporučuji dokument České televize Sólo pro jednu ruku režiséra Pavla Jurdy). Sólista jej premiéroval o dva roky později s hráči České filharmonie ve Smetanově síni, brněnské premiéry se Janáček nedožil. Pozdní skladatelovo dílo zní trochu jako experimentální „joke“ na rozloučenou (v dopisech ho nazýval „vzdor“), je to zdánlivě nesourodá přehlídka barev a zvuků, vyšperkovaná osobitou lyrikou. Možná právě tady si víc než jinde uvědomíme, že Janáček stojí jako by mimo čas: má svůj janáčkovský impresionismus, svůj janáčkovský rytmický jazyk, své vyjadřovací prostředky.

 , foto Petr Kadlec

Ondřej Vrabec vstoupil do partitury zkušeně a s citem, s respektem k autorovi i svým kolegům a možnostem nástrojů. Společně vybruslili ze všech „schválností“, jež Janáček do skladby vložil, a stvořili soudržnou mozaiku. V prázdné síni se krásně rozlila do celého prostoru. V titulcích se jména hráčů na dechové nástroje neobjevila (jaká škoda), doplňme tedy, že u trubek seděli Antonín Pecha a Stanislav Masaryk, na flétnu hrál Naoki Sato, za sekci trombonů vystoupili Jan Perný, Lukáš Moťka, Lukáš Besuch a Bohumil Tůma. Povedl se i výběr klavírních sólistů. Igor Ardašev provedl svůj part se zápalem, vhledem, zaštítěn stále znamenitou technikou a hlubokou hráčskou zkušeností. Věřím, že byl dirigentovi co se zkušeností týče oporou. Ivo Kahánek je klavírista, jemuž hudba Martinů vyloženě sluší, svůj part si zjevně užíval a stejně jako Ardašev prokázal, že je výborný týmový hráč. Zvukově s orchestrem splynul jako chameleon, vystoupil jen tam, kde to bylo nutné.

Česká filharmonie má štěstí, že může hrát i v téhle době a že se její vystoupení dostanou k posluchačům alespoň virtuálně. Za svůj první adventní koncert si zaslouží podtrženou jedničku s hvězdičkou, protože připravila svěží, nepodbízivý program, ideální pro online stream. Je totiž objevný jak pro domácí, tak zahraniční posluchače, navíc Janáčka, pokud se někomu zdál příliš „divoký“, si lze pustit opakovaně a postupně mu přicházet na chuť. K tomu přidal orchestr rozhovor s dirigentskou legendou a představil také omlazenou část své dechové sekce, aby se mohla blýsknout. To vše se navýsost podařilo. Kéž by se už brzy koncertní síně zaplnily posluchači a nastal v nich ten správný šum.

Sdílet článek: