pondělí, 14. září 2015

Česká filharmonie s Piotrem Anderszewskim

Napsal(a) 

Program pátého večera festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 12. 9. 2015) rozhodně nelze označit za „tuctový“. Česká filharmonie totiž nabídla festivalovému publiku dvě orchestrální díla, která se na koncertních pódiích objevují jen zcela výjimečně: Koncertantní symfonii pro klavír a orchestr, op. 60 Karola Szymanowského a Symfonii č. 4 d moll, op. 13 (B. 41) Antonína Dvořáka.

Szymanowsky je považován za nejvýznamnějšího polského skladatele první třetiny dvacátého století. Hudebně vyšel z chopinovského romantismu, ale postupně podléhal stále více vlivu impresionismu a moderní hudby vůbec. Jeho třívětá Koncertantní symfonie pro klavír a orchestr není žánrově jednoznačně vyhraněná. Byť je klavírní part značně náročný a v prvních dvou větách dokonce nalezneme sólové kadence, skladatel sám si nebyl jistý, zda se jedná o symfonii s klavírem nebo o klavírní koncert. Ať tak či onak, nutno dodat, že se v každém případě jedná o dílo posluchačsky mimořádně vděčné. Klavírního partu se ujal vynikající polský pianista Piotr Anderszewski, jeden z nejvýznamnějších současných propagátorů díla Karola Szymanowského. Od pastorálního počátku první věty bylo zjevné, že je mu tento skladatel velmi blízký. Hrál s obrovským pochopením, nadhledem a zaujetím. Jak v první, tak ve druhé větě mohli posluchači obdivovat jeho neobyčejně barvitou hru, plnou rafinovaných zvukových kouzel. Naprosto strhující byla pak věta finální, s bartókovsky pevně tepajícím rytmem, kterou přednesl Anderszewski s fantastickým švihem a vtipem. Česká filharmonie s Jakubem Hrůšou mu byli naprosto rovnocenným partnerem – hráli s nemenším zaujetím a neméně barvitě než klavírista a připravili tak festivalovému publiku zážitek, na který se nezapomíná.

Dvořákova Symfonie č. 4 d moll, která zazněla ve druhé polovině večera, je dílo poněkud zvláštní. Skladatel se tu zjevně vyrovnává s wagnerovskými vlivy (především ve druhé větě) a snaží se najít svou vlastní cestu. Někdy se mu to daří více, někdy méně. Pro leckterý orchestr mohou mít tyto kvalitativní výkyvy fatální následky. Česká filharmonie a Jakub Hrůša se však v tomto díle předvedli v nejlepším světle. Dirigent vtáhl posluchače „do děje“ hned v dramatickém úvodu s efektním dlouhým crescendem, aby ho o chvíle později „ukonejšil“ nádherně vláčně předneseným vedlejším tématem. Ve volné větě hudebníci doslova čarovali s prolínáním barevných zvukových vrstev. Začátek následujícího Scherza s fortissimovým tutti akordem podepřeným tympánem vyzněl téměř démonicky. Vlastní průběh této věty by bylo asi možné ještě trochu vylehčit, zato rustikální trio s trylky na prvních dobách bylo neodolatelné. V codě skvěle vystavěné finální věty dovedl pak dirigent dílo k velkolepému závěru. Lze-li mít nějaké námitky vůči skladbě jako takové, pak její provedení samo o sobě si na tomto koncertě zasloužilo jen slova obdivu a uznání.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.