Semjon Byčkov provádí tento týden s Českou filharmonií Devátou Mahlerovu symfonii. A při středečním koncertu se zdálo, že provedení je větu od věty lepší. Ale dost možná je to klam, tato symfonie totiž je napsaná tak, aby všechno směřovalo k mystické čtvrté větě, která je melodicky a harmonicky nejkrásnější. Oproti tomu první věta působila až přerývaně a jakoby složená z mnoha fragmentů, i když orchestr hrál soustředěně a přesně. Byčkov nepojal úvodní Andante comodo jako jednolité drásavé drama, ale jako hledání plné nečekaných zvratů. Zvuk orchestru byl čistý a barevný, bez přehnané dynamiky, ale také výrazově méně romantický, než jsme u této symfonie zvyklí. Jakoby se v první větě víc hlásilo o slovo 20. století oproti devatenáctému. I tak se mi zdálo, že celkové soustředění mohlo být větší a s ním i jistý vnitřní tah.
Pak jsou tu obě věty střední, parodický Ländler a ještě ironičtější Burleska. I v nich se dá znovu ocenit zvuk orchestru a mnohá exponovaná sóla lesního rohu, fléten, hobojů a žesťů. Obě věty vyzněly jako dokonale přesná intelektuální hra. Nevznikal dojem existenciálního zápasu, ale promyšleného divadla.
Závěrečná věta této symfonie je proslulá a čeká se na ni. Má velkou vnitřní sílu a jakoby smíří všechna protivenství předchozích tří vět. To je ostatně skladatelovým záměrem a poselstvím ve skladbě, kde se vyrovnává se zprávou o smrtelné nemoci, která mu rychle bere síly. A přesně tak provedení opravdu vyznělo. A opět méně romantické nostalgie a více koncentrované a čisté orchestrální hry. Bez rušivého kašlání vyšlo i štíhlé pětiminutové závěrečné pianissimo a dlouhé vteřiny ticha po skončení.
Z tváří filharmoniků nebylo zcela patrné, jestli Byčkovovo místy nevyzpytatelné, místy intelektuální pojetí opravdu hrají rádi, ale musí se říct, že prostě hráli velmi dobře. V pojetí nemusíme se vším souhlasit, mnozí by ocenili romantičtější a homogennější pojetí, ale intenzivní zkoušková práce na zvuku je od prvního taktu slyšet. Napadá mě zpětně jedna otázka – vzhledem k tomu, že se jednalo o abonentní koncert – jestli by nebylo lepší dát kratší skladbu do první poloviny – i koncentrace všech na první větu by pak byla lepší. Není snadné, i pro zkušenějšího posluchače, přijít z ulice a skočit rovnou do velkého Mahlera. Vzpomínám si, že když tu hostoval Simon Rattle na Pražském jaru s Šestým Mahlerem, také se hrála jen tato skladba a měli jsme stejný dojem. Ale tam se to dá omluvit ztíženými podmínkami Berlínské filharmonie na zájezdu. Mahlerovy symfonie sice mají jaksi hraniční délku, ale krátká skladba v první polovině jim nemůže škodit.
