Česká filharmonie s Mácalem a Ohlssonem

Koncert České filharmonie s bývalým šéfem Zdeňkem Mácalem a americkým pianistou Garrickem Ohlssonem , nabídl 30. 5. skladby Gustava Mahlera, Bohuslava Martinů a Milana Slavického. Velký zážitek hned v úvodu přinesla Slavického kompozice Porta coeli z roku 1992. Její počáteční tristanovsky zatěžkané rozběhy jako by upomínaly k nějakému obtížně se rodícímu rozhodnutí. Konečné projasnění a nalezení řádu, jehož je dosaženo po straussovsky nervních peripetiích dechových nástrojů ve středním dílu, je velmi působivé. Ještě před přestávkou zazněly Inkantace , 4. klavírní koncert Martinů, provedené s velkým interpretačním nadhledem, ale i jistou odtažitostí, která charakterizuje Ohlssonův v podstatě neoklasicistní přístup k tvorbě i poválečného Martinů, jak jsme jej dosud mohli poznat z jeho pražských vystoupení. Exaltovanému patosu 2. věty se tak dostalo střízlivějšího zarámování, spíše byly akcentovány neklamně americké bluesové intonace. Docela působivé řešení.

Po přestávce zazněl kolos Mahlerovy 5. symfonie . Česká filharmonie má Mahlerovy symfonie pod Mácalovou taktovkou dobře zažité, takže dokáže odvést velmi dobrý výkon i v současné rozhádané době, která určitě umělecké koncentraci nesvědčí. Byl to výkon hodný tradičního, leč v posledních letech mnohými zpochybňovaného, postavení prvého českého symfonického orchestru. Zdá se tedy, že po dvaceti letech stávkování ubývá spíše než reálné zvukové kvality souboru jeho světového renomé a přibývá naopak nevábné pověsti nevyzpytatelného, neukočírovatelného tělesa. Té zato kvapem. Pokud jde o Mácalovo vlastní pojetí, je takové, na jaké jsme u něho zvyklí. Efektní, nepříliš hluboké, akcentující spíše bombastické vrcholy a rezignující na minuciózně propracovaný detail. Připusťme, že u Mahlerovy Páté právě toto může být docela životaschopné pojetí. Mácal se nezatěžuje specificky mahlerovskou filosofií, je slyšitelně nepoznamenán tím, že autor chce v každé symfonii “vyřešit kosmos“. Toto přimknutí k ryze české, méně konfliktní tradici neumannovsko-ančerlovské filharmonikům ostatně jen svědčí. Souběžně v Rudolfinu probíhající koncert Pierra Bouleze mi však připomněl, že existují ještě jiná pojetí, univerzálnější ve své výpovědi, důsledněji sledující linii všelidsky platného duchovního obsahu, neustále zpochybňovaného a plného dramatických zvratů, v případě Páté i velmi pesimistických propadů a vydávající se se stejnou naivitou na tytéž nezbadatelné cesty lidského ducha jako sám autor.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější