pátek, 24. září 2010

Česká filharmonie s Mácalem a Ohlssonem

Napsal(a) 

Česká filharmonie s Mácalem a Ohlssonem, foto Pražské jaro/Ivan Malý Česká filharmonie s Mácalem a Ohlssonemfoto: Pražské jaro/Ivan Malý

Koncert České filharmonie s bývalým šéfem Zdeňkem Mácalem a americkým pianistou Garrickem Ohlssonem , nabídl 30. 5. skladby Gustava Mahlera, Bohuslava Martinů a Milana Slavického. Velký zážitek hned v úvodu přinesla Slavického kompozice Porta coeli z roku 1992. Její počáteční tristanovsky zatěžkané rozběhy jako by upomínaly k nějakému obtížně se rodícímu rozhodnutí. Konečné projasnění a nalezení řádu, jehož je dosaženo po straussovsky nervních peripetiích dechových nástrojů ve středním dílu, je velmi působivé. Ještě před přestávkou zazněly Inkantace , 4. klavírní koncert Martinů, provedené s velkým interpretačním nadhledem, ale i jistou odtažitostí, která charakterizuje Ohlssonův v podstatě neoklasicistní přístup k tvorbě i poválečného Martinů, jak jsme jej dosud mohli poznat z jeho pražských vystoupení. Exaltovanému patosu 2. věty se tak dostalo střízlivějšího zarámování, spíše byly akcentovány neklamně americké bluesové intonace. Docela působivé řešení.

Po přestávce zazněl kolos Mahlerovy 5. symfonie . Česká filharmonie má Mahlerovy symfonie pod Mácalovou taktovkou dobře zažité, takže dokáže odvést velmi dobrý výkon i v současné rozhádané době, která určitě umělecké koncentraci nesvědčí. Byl to výkon hodný tradičního, leč v posledních letech mnohými zpochybňovaného, postavení prvého českého symfonického orchestru. Zdá se tedy, že po dvaceti letech stávkování ubývá spíše než reálné zvukové kvality souboru jeho světového renomé a přibývá naopak nevábné pověsti nevyzpytatelného, neukočírovatelného tělesa. Té zato kvapem. Pokud jde o Mácalovo vlastní pojetí, je takové, na jaké jsme u něho zvyklí. Efektní, nepříliš hluboké, akcentující spíše bombastické vrcholy a rezignující na minuciózně propracovaný detail. Připusťme, že u Mahlerovy Páté právě toto může být docela životaschopné pojetí. Mácal se nezatěžuje specificky mahlerovskou filosofií, je slyšitelně nepoznamenán tím, že autor chce v každé symfonii “vyřešit kosmos“. Toto přimknutí k ryze české, méně konfliktní tradici neumannovsko-ančerlovské filharmonikům ostatně jen svědčí. Souběžně v Rudolfinu probíhající koncert Pierra Bouleze mi však připomněl, že existují ještě jiná pojetí, univerzálnější ve své výpovědi, důsledněji sledující linii všelidsky platného duchovního obsahu, neustále zpochybňovaného a plného dramatických zvratů, v případě Páté i velmi pesimistických propadů a vydávající se se stejnou naivitou na tytéž nezbadatelné cesty lidského ducha jako sám autor.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.