Koncert, který nabídlo Pražské jaro svému publiku v Rudolfinu v úterý 23. května, náležel k největším festivalovým magnetům. Přestože na programu byla výhradně soudobá, ba dokonce nejsoudobější hudba, což se mohlo zdát z hlediska dramaturgického hodně riskantní, bylo Rudolfinum vyprodané do posledního místa. Pořadateli se totiž podařilo pro tento koncert angažovat dvě skutečné superhvězdy: k dirigentskému pultu České filharmonie byl přizván proslulý americký minimalista John Adams, považovaný za žijící legendu, a v jeho klavírním koncertu vystoupil jako sólista neméně proslulý islandský pianista Víkingur Ólafsson. Adams navštívil Prahu vůbec poprvé, Ólafssona měli pražští posluchači možnost slyšet už vloni v dubnu, kdy provedl s Českou filharmonií nezapomenutelným způsobem Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur K 488.
První polovina festivalového večera patřila tvorbě Johna Adamse. Nejprve zazněla jeho kompozice nazvaná I Still Dance (Stále ještě tančím), kterou skladatel věnoval svým přátelům: dirigentu Michaelu Tilsonu Thomasovi a jeho partnerovi, tanečníku Joshuovi Robisonovi (Tilson Thomas premiéroval toto dílo v září 2019). Skladba je postavená na pevně tepajícím rytmu a přímo svádí k pohybovému ztvárnění. Bohatě obsazený orchestr zněl v plném zvuku a jeho hráči měli stále plné ruce práce, především v sekcích bicích a žesťů. Hudba plynula téměř neustále v silné dynamice, teprve v závěru předepsal autor efektní dlouhé decrescendo, jímž v posledních taktech dovedl posluchače až k hranici ticha.
Podle Johna Adamse jsou pro minimalistickou hudbu charakteristické tonální harmonie, pomalý harmonický vývoj, pravidelný rytmický puls a stavba rozsáhlých struktur z malých buněk. Tato Adamsova definice minimalismu pasuje téměř dokonale jak na I Still Dance, tak i na druhou skladbu večera, Adamsův Koncert pro klavír a orchestr. V záhlaví této kompozice stojí enigmatická otázka: Must the Devil Have All the Good Tunes? (Musí mít ďábel všechny dobré melodie?). Adams napsal tento koncert na objednávku Losangeleské filharmonie pro pianistku Yuju Wang, která ho s tímto orchestrem pod vedením Gustava Dudamela premiérovala v roce 2019 v losangeleské Walt Disney Concert Hall a následně ho vydala u Deutsche Grammophon na CD.
Adamsův Klavírní koncert je ve své podstatě postavený na klasickém třívětém schématu s pořadím vět rychlá – pomalá – rychlá, ale plyne attacca v jednom nepřerušeném proudu. Krajní věty jsou, podobně jako ve skladbě I Still Dance, výrazně rytmizované, a rytmus je v nich natolik dominantní složkou, že vše ostatní ustupuje do pozadí. Pomalá střední část představuje jakousi oázu klidu.
Víkingura Ólafssona známe jako introvertního a senzitivního umělce s neuvěřitelně barevným úhozovým rejstříkem. V této skladbě se však předvedl v naprosto jiném světle. Klavír tu nastupuje hned na začátku – bez jakékoli orchestrální introdukce – fortissimovými, málem až agresivními akordy, které byly zvukově na samé hranici únosnosti. A v silné dynamice hráli sólista i orchestr obě krajní „věty“ koncertu. Musím přiznat, že jsem Víkingura Ólafssona velice obdivoval – v obou těchto krajních částech hraje totiž klavírista téměř bez zastavení, aniž by měl možnost si alespoň na chvilku oddechnout. V pomalé střední části, která se mi zdála z celé skladby nejzajímavější, se tok hudby ztišil a zklidnil. Klavír sice i v této pomalé větě hraje takřka neustále, ale jeho part je přece jen přehlednější a technicky méně náročný. Orchestr má v této části úlohu „pouhého“ doprovodu, to podstatné se odehrává v klavíru – a Ólafsson dokonale využil tento prostor ke svému zvukovému kouzlení. Adamsův koncert má velmi působivý závěr: efektní coda, vystavěná na obsedantně se opakující třítónové figuře a ukončená vyzváněním zvonů, strhla publikum k velkému aplausu. Ólafsson pak nabídl publiku ve dvou přídavcích ochutnávku ze svého jedinečného pianistického umění. Lisztova transkripce Mozartova Ave verum corpus KV 618 zněla tak, jako by ji hrály andělské zvonky. V Adagiu z Bachovy Varhanní sonáty e moll BWV 528 (podaném nepoměrně dramatičtěji, než ho můžeme slyšet na CD) Ólafsson předvedl, jak neuvěřitelně věrně dokáže na klavíru napodobit varhanní rejstříky.
Po přestávce uvedl Adams dílo mladé americké skladatelky a environmentalistky Gabrielly Smith, nazvané Tumblebird Contrails (těžko přeložitelný název znamená doslova: kondenzační stopy padajících ptáků). Autorka se ráda toulá v přírodě s batohem na zádech a přírodou se nechává ovlivnit i ve své skladatelské tvorbě. Kompozice Tumblebird Contrails vznikla v roce 2014 a Gabriellu Smith k ní inspirovaly zážitky z mořského pobřeží Severní Karolíny. Ve skladbě pracuje s nejrůznějšími zvukovými efekty a často napodobuje přírodní zvuky. Na rozdíl od předešlých, výrazně rytmizovaných skladeb Adamsových staví Gabriella Smith tuto svou kompozici na pomalých barevných proměnách a na dlouhých dynamických vlnách. Není to ale skladba statická, jak by se mohlo podle popisu zdát – stále se v ní děje něco zajímavého.
Festivalový večer uzavřela Symfonie o třech větách Igora Stravinského, klasické dílo hudby 20. století. Oproti předchozím skladbám je tato kompozice nepoměrně průzračnější jak myšlenkově, tak i v orchestrální sazbě. Adams měl skladbu detailně promyšlenou a propracovanou, vše bylo zřetelné a přehledné. Mimořádně působivá byla především druhá věta, ve které skladatel exponuje pouze dřeva, smyčce a harfu a z níž v pojetí Adamsově doslova dýchala dobrá pohoda.
John Adams vůbec působil po celý večer nesmírně sympaticky. A přestože v únoru letošního roku oslavil šestasedmdesáté narozeniny, věk se na jeho výkonu neprojevil ani v nejmenším – dirigoval s energií a vitalitou, jakou by mu mohl závidět leckterý třicátník.
Obdiv si zaslouží i Česká filharmonie, která dokázala tak náročný program nastudovat za pouhé tři dny.
