Tradiční schéma symfonických (abonentních) koncertů bývá předehra (symfonie) – koncert – symfonické dílo. Více či méně úspěšně naplňovaný (a prodávaný) formát. Česká filharmonie se 12. 3. 2014 (reprízy 13. a 14. 3) pokusila díky dirigentovi Manfredu Honeckovi tuto rutinu úspěšně nabourat. Program byl postaven na hudbě Francise Poulenka a Henrika Góreckého. Aby to nebylo příliš odvážné a konzervativní filharmonické publikum to přijalo, byla to hudba relativně krotká, modernost byla „zabalena“ do struktur starých slohů a opěrným posluchačským bodem bylo před pauzou notoricky známé Exultate jubilate KV 165/158a. Nic proti geniální Mozartově partituře, ale tuto berličku si mohl pořadatel odpustit. Sice by se dala nalézt spojnice mezi Mozartem a jeho kolegy z 20. století, ale dramaturgie mohla být sevřenější a neopouštět dané retro schéma.
Dramaturgicky překvapivý večer s klasikou zahájil Český filharmonický sbor Brno (připravený Petrem Fialou) Poulenkovým motetem Hodie Christus natus est (skupina tenorů nebyla zrovna ideální), které mohlo být vylehčenější a méně vojenské. (Vzpomněl jsem si na vzorová provedení Pavla Kühna z 80. let.) Lepší bylo pojetí dalšího Poulenka – Litanie à la vierge noire (Litanie k Černé Madoně). (Bohužel slyšitelné byly menší intonační a hlasové problémy sopránů.) Měkce a barevně zahrál orchestr Góreckého Tři kusy ve starém slohu, nekomplikované barokní afekty přetavené do jazyka 20. století.
K provedení moteta Exultate jubilate byla pozvána Christiane Karg, majitelka nosného (někdy až příliš průrazného) a pohyblivého sopránu. Byla technicky jistá, bohužel barevně a charismatem zaostává za současnou špičkou oboru typu Natalie Dessay nebo Patricie Petibon, takže provedení nepatřilo ke „hvězdným“.
Druhá polovina večera byla opět otevřena acappellovým kusem – Goréckého sborem Totus tuus op. 60. Hymnický opus byl výborně proveden. Zvláště dobře znějí moravskému sboru tutti v nízké a střední dynamice. Jen výjimečně jsem zaregistroval snížení napětí a jemnou distonaci. Vrcholem večera bylo pro mě vynikající provedení Góreckého Symfonie č. 3 op. 36 „Symfonie žalostných písní“, jež měla úžasnou atmosféru. Honeck byl jistě velkým inspirátorem, ale angažovaná hra orchestru a výborný (polský) výkon německé sólistky ve mně vzbudily ty nejlepší pocity!
Závěr patřil Poulenkovu Gloria, skladbě, která je uváděna v různých koutech světa poměrně často. Formálně transparentní kompozice působí vždy dobře a bylo tomu tak i v tomto případě, nicméně kupodivu první, co mě po skončení napadlo, byla provokující myšlenka – při vší úctě k Francisi Poulenkovi, jaký že to máme ve vokální tvorbě v Bohuslavu Martinů dosud ne zcela doceněný poklad!
