Všechny důležité světové orchestry mají zkušenosti s dirigentkami. Česká filharmonie zjistila, že jí prospěje nejen zvyšující se počet instrumentalistek, ale i žena – dirigentka.
Američanka Marin Alsop při svém debutu s Českou filharmonií (5. 3., Dvořákova síň Rudolfina) zvolila odvážnou kombinaci skladeb – a záměr jí vyšel skvěle. V první polovině padesátiminutová Alpská symfonie Richarda Strausse pro velký orchestr – a v druhé Stravinského Svěcení jara.
Straussova skladba je velkorysá ve svém rozměru, celkově ale velmi popisná – a je to kompozice spíše virtuózně instrumentovaná, než opravdu hluboká. Dirigentka moudře zvolila spíše lyričtější pojetí a celkově velmi přehledné a logické členění složité partitury. Dechovým skupinám České filharmonie se tentokrát velmi dařilo, v málokteré skladbě také mají tolik prostoru. Kovově lesklý zvuk houslí a technická virtuozita, kterou Strauss potřebuje, se ale ani tentokrát nedostavila. Svěcení jara uvedla Alsop v Praze de facto podruhé, poprvé to bylo na Pražském podzimu s anglickým Bournemouth Symphony Orchestra, kde byla v letech 2002 – 2008 hlavním dirigentem. Na rozdíl od Charlese Dutoita, který s ČF uváděl Svěcení jara naposled, bylo pojetí Marin Alsop přímočaré a velmi emocionální. Dutoit v předminulé sezoně volil spíše francouzsky sofistikovaný přístup a podtrhl baletní prvky. Alsop naopak stupňovala napětí od začátku do konce, podtrhla všechna instrumentální sóla a závěr byl opravdu pohansky vášnivý. Marin Alsop říká, že vždycky chtěla být dirigentkou a z jejího vystupování vyzařuje spolehlivost a sebejistota. Má velmi věcný a přitom noblesní styl dirigování, orchestr vede přesně a jen občas přidá emotivnější gesto. Během jejího koncertu nikoho nenapadne, že být ženou dirigentkou je něco neobvyklého. Bylo sympatické, že v Praze umění této dámy ocenilo nejen publikum, ale symbolickým muzikantským potleskem i hráči orchestru. Bylo by inspirativní slyšet Marin Alsop v českém repertoáru. V současné době uvádí se svým domovským orchestrem v Baltimore dvořákovský cyklus a jak řekla, měla ho ráda vždycky a dodává: „Myslím, že je určitá podobnost mezi ním a americkou hudbou – smysl pro tanečnost, radost a určitá bezprostřednost.“
