Černobílá Julietta

Snový příběh knihkupce Michela se v zimě odehrál v jeho domovském městě Paříži, přesněji v Pallais Garnier, který je součástí Opera National de Paris. Byl to černobílý sen, s obří perspektivou akordeonu, únavně pomalými tempy a mimo jiné také zvláštní skříní „z IKEI“. Jenom na vysvětlení: skříně, která působila – pravděpodobně nechtěně – komicky, měla být krámem obchodníka se vzpomínkami, který chtěl v druhém dějství Juliettě prodat fotografie jejích a Michelových fiktivních vzpomínek. Štíhlá Julietta – Alexia Cousin – se typově do úlohy velice hodila a byla po vokální stránce skvěle vybavena. Svěží tón jejího lyrického sopránu byl většinou na místě a dodal tím této mile pošetilé postavě více vážnosti. Možná, že jí chybělo něco z jevištní ladnosti a půvabu, ale to je věc pohledu. Hlavním hrdinou byl však bezpochyby Michel v podání Američana Williama Burdena . Jeho role nebyla vůbec černobílá tak jako scéna (Anthony McDonald ). Místo toho obdařil obecenstvo širokou škálou hlasových poloh a barev. S potěšením jsem pozorovala Burdenův vnitřní přerod a člověk měl z něho pocit, že to co se dělo na jevišti, byl jakoby Burdenův vlastní, skutečný život. Na počátku jakoby „odpadl“ z posledního písmena „e“ v názvu „Juliette“ napsaném na oponě, která obecenstvo oddělovala od jeviště starobílé budovy divadla se Chagallovými malbami na stropě. Herecké výkony více než 20 postav, které se v této opeře vyskytují, byly však i navzdory invenčnímu počátku k mému zklamání poněkud vlažné. Bývalou zkušeností, že hlavním znakem operních inscenací Richarda Jonese je právě do posledního detailu propracované, plnokrevné činoherní herectví, bylo moje zklamání ještě umocněno. Vždyť v Juliettě je tolik mluvených nebo polomluvených vět, že vnitřní rytmus tohoto díla je mnohem blíže k divadelní inscenaci než k opeře. Inscenace tedy působila poněkud nepřirozeně, jakoby její jevištní provedení nemohlo udržet krok s neustále pulzujícím rytmem hudby. Myšlenka děje odehrávajícího se kolem a na obrovitém akordeonu byla výborná, ale možná, že její uvedení do „praxe“ trochu zklamalo i samotné tvůrce. Obraz předimenzovaného akordeonu byl sice nesmírně působivý, ale jenom málo pomáhal k navození snové atmosféry, což bylo pravděpodobně záměrem. Druhé a třetí dějství se dokonce odehrávalo každé na dvou opačných stranách gigantického akordeonu a konec se poté stal opět začátkem a Michel spokojeně usnul na polštáři s písmenem „e“. Z vedlejších rolí nelze nevzpomenout výborně propracovaný výkon tenoristy Ivana Matiakh jako Komisaře, Listonoše a Lesního hlídače. Také Karine Deshayes vyčnívala z průměru a její role Malého Araba a Prvního pána byly z masa a kostí a pěvecky přesné a výrazné. Zvolila se francouzská verze libreta, což opeře velmi slušelo. Nepřekvapilo mě, že hudba Bohuslava Martinů působila v podání orchestru Palais Garnier zčásti jako karikatura, protože partitura Julietty je velice komplikovaná a obsahuje mnoho zrádných míst pro jednotlivé nástroje nebo nástrojové skupiny. Například trubky se na začátku druhého dějství úplně ztratily a nebyly slyšet a žádnou výjimkou nebyly pozdní nebo nepřesné nástupy. Zvuková rovnováha byla na řadě míst daleko od ideálu a některá instrumentální sóla tím byla zcela překryta. Hudební nastudování mladého dirigenta Marca Albrechta , který bude roce v 2003 debutovat v Bayreuthu, mělo však také svoje pozitivní stránky. Byla to například dynamická rovina, v které Albrecht udržoval orchestr tak, aby v každém okamžiku umožňoval zpěvákům plný výkon bez toho, aby byly překřičeni orchestrem. Nebo tektonicky pěkně vystavané plochy, které zejména v 2. dějství, odehrávajícím se zčásti v lese, měly patřičné vnitřní napětí. Produkce byla odměněna neúměrně dlouhým aplausem jak to již v Paříži bývá zvykem, který však určitě patřil i týmu iniciátorů této opery za uvedení zajímavého a ve Francii skoro neuváděného titulu od skladatele, který žil v této zemi 17 let.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější