Cenný příspěvek Filharmonie Brno k Roku české hudby: Jarní symfonie Jana Nováka a Nový žalm Antonína Rejchy

Filharmonie Brno. Foto: Jakub Joch

Sympaticky odvážná dramaturgie Filharmonie Brno přinesla plody i v pátek 16. února 2024 ‒ dvě málo známá velká díla českých exilových autorů, Vernalis temporis symphonia (Jarní symfonie) Jana Nováka a Der Neue Psalm (Nový žalm) Antonína Rejchy, dokázaly i při reprízovém provedení naplnit sál Janáčkova divadla. Ukazuje se, že není nutné vždy jít „na jistotu“ a obehrávat lety prověřená díla, ale že z pokladnice české hudby lze vylovit i neprávem opomíjené skvosty, které si své vděčné posluchače najdou. 

Filhamonie Brno, dirigent Dennis Russell Davies. Foto: Jakub Joch

Jarní symfonie Jana Nováka (1921‒1984) zazněla na dvojici abonentních koncertů Filharmonie Brno dokonce v české premiéře. Její nezvyklý název Vernalis temporis symphonia posluchače obeznámené s životem skladatele nepřekvapí, neboť Jan Novák byl proslulým milovníkem latiny ‒ latina je jediným jazykem, na který komponoval, a latinsky jsou všechny jeho skladby také nazvány. Jako student jezuitského gymnázia na Velehradě a klasického gymnázia v Brně byl kvalitně humanitně vzdělán a latina se stala prostředkem jeho vnitřní emigrace před vládou lůzy, ať již nacistické, či později komunistické. Obranou proti požadavkům lidovosti a angažovanosti mu bylo uchýlení se do noblesního světa antické poezie a literatury. Jan Novák latinsky plynně hovořil, do latiny překládal (mj. moravskou lidovou poezii) i psal vlastní básně. Je také autorem spisu Musica poetica Latina: de versibus latinis modulandis, který jako instruktivní literatura výborně slouží všem, kdo chtějí zhudebňovat latinské texty.

Jako všichni Češi této generace byl Jan Novák neblaze ovlivněn dvěma diktaturami. První, nacistická, přerušila jeho studium skladby, klavíru a dirigování na konzervatoři v Brně dvouletým nuceným pracovním nasazením v Německu; druhá, komunistická, omezovala jeho tvůrčí a lidskou svobodu a donutila ho po vojenské agresi nestydatě vydávané za „bratrskou pomoc“ navždy opustit znásilněnou vlast. S domovem se rozloučil kantátou pro smíšený sbor a orchestr na vlastní text Ignis pro Ioanne Palach (1969).

Novák měl rezervovaný vztah k dobově populárním avantgardním skladebným technikám, jak konečně vyplývá přímo z jeho vyjádření: „Při rozdělování skladatelů na novátory a básníky se spíše počítám k těm druhým než k těm prvním, z čehož vyplývá, že spíše hledám krásu, než abych se pokoušel o novoty.“ Jeho hudba tedy zůstává sdělná a jeho hudební jazyk je paradoxně svébytnější než leckterého vyznavače oněch avantgardních skladebných technik, které při nedostatku invence a nosného sdělení často vedou k šedé uniformitě.

Jarní symfonie vznikla v roce 1982. Pravděpodobným impulzem byla skladatelská soutěž k otevření nové koncertní síně v Århusu, druhém největším městě Dánska a prvním Novákově azylu po emigraci z Čech. Skladatel využil místní znalost a v symfonii zpracoval melodii písně dánského vzdělance, kantora a básníka Mortena Børupa, kterou denně v poledne odbíjejí zvony na zdejší radnici. Latinský (jak jinak) text písně z roku 1491 Novák zhudebnil ve čtvrté, vokální větě symfonie.

První tři tóny písně ve zvonech symfonii zahajují, Århusané mají hned jasno… Zvony, pizzicato smyčců a flétny evokující pastýřské píšťaly dostávají posluchače do jarního, optimistického rozpoložení, vzdáleně upomínajícího na Stravinského Svěcení jara. Novák v této větě instrumentačně pracuje s nástrojovými bloky, dialog dřev se smyčci je občas doplněn vstupem žesťů. Rytmicky poněkud stereotypní první věta jako by čerpala z historického odkazu concerta grossa. Ve druhé, pomalé, větě dominují dřevěné dechové nástroje, „ptačí cvrlikání“ fléten, hobojů, klarinetů a melodických bicích je provázeno decentními smyčci. Prostor dostává zejména flétna, jejíž krásně přednesená sóla je třeba vyzdvihnout. Třetí věta Allegro vivo je jakýmsi scherzem. Rytmicky bohatá věta s velkým vnitřním tahem a řadou efektních (a výborně zahraných!) nástrojových sól (klarinet, hoboj, housle, ale i méně obvyklé sólové nástroje jako viola nebo tuba) byla možná nejpřesvědčivější částí celé symfonie. Skladbu korunuje čtvrtá, vokální věta, při jejímž poslechu je těžké nevzpomenout Orffovy Carmina Burana. Krátké fráze, jakési strofické členění hudebního toku je ozvláštněno nápaditou instrumentací (např. dialog harfy s trubkou). Dobře posazený part sboru prozrazuje Novákovy zkušenosti jako vokálního skladatele. Dokonalá deklamace latinského textu je u něj samozřejmostí. Je potřeba vyzdvihnout, že zpěvákům Českého filharmonického sboru Brno bylo výborně rozumět i v komplikované polyfonní sazbě. Přestože Novákova instrumentace většinou vhodně ustupuje zpěvu, v některých exponovanějších místech (zvláště v závěru) se projevily akustické limity sálu Janáčkova divadla a sbor, byť jinak krásně znělý a postavený v rámci možností co nejvýše za orchestr, poněkud zanikal.

Novákova Vernalis temporis symphonia je neprávem opomíjenou skladbou. Rozhodně bychom ji měli na koncertech slýchat častěji, neboť se jedná o hudbu posluchačsky vděčnou a přitom kvalitní a osobitou. Filharmonii Brno patří velký dík za to, že nám ji zpřístupnila. Šéfdirigent Dennis Russell Davies vedl orchestr jistě, střízlivými gesty, s citem pro strukturu skladby. Bylo znát, že orchestr věnoval přípravě velkou pozornost. Je potřeba vyzdvihnout sekci dřevěných dechových nástrojů, která v symfonii měla velký prostor. Zejména první hráči, kteří dostali příležitost v četných sólových vstupech, přispěli provedení kultivovaným tónem a citlivým muzikantským frázováním. Též sekce bicích nástrojů dostala mnoho příležitostí, v nichž obstála se ctí. Sbor byl hlasově vyvážený, kompaktní, intonačně jistý a zvukově příjemný. Je zkrátka škoda, že tak pěkné provedení nemohlo zaznít v akusticky adekvátním koncertním sále. Janáčkovo divadlo se pro provozování vokálně-instrumentálních symfonických děl akusticky nehodí. Sbor je při veškeré snaze v nevýhodném postavení, některé nástrojové skupiny také zanikají (překvapivě žestě, zejména lesní rohy), celkový zvuk orchestru je proto nevyvážený a příliš suchý. Doufejme tedy, že nezůstane jen u podzemních garáží a že se v dohledné době v Brně dočkáme plnohodnotného koncertního sálu pro jednadvacáté století.

Český filhamonický sbor Brno. Foto: Jakub Joch

Ve druhé polovině koncertu zazněla neméně zajímavá skladba, rozsáhlá kantáta Antonína Rejchy (1770–1836) pro sólisty, sbor a orchestr na verše Siegfrieda Augusta Mahlmanna Der Neue Psalm. Rozsáhlá, téměř hodinu trvající skladba se člení na třináct částí ‒ předehru a dvanáct vokálních „čísel“ věnovaných sboru a čtyřem sólistům. Rejchu nejspíš není nejvhodnější nazývat exilovým autorem, možná by bylo lepší ho označit za Evropana. Pražský rodák v jedenácti letech odešel do Klatov, v patnácti se svým strýcem přesídlil do Bonnu, kam byl strýc pozván, aby vedl kurfiřtskou dvorní kapelu. V ní mladý flétnista Rejcha hrál mj. s Ludwigwm van Beethovenem, který zde byl violistou, a protože byli stejně staří (tedy spíše mladí), spřátelili se. Po obsazení Bonnu napoleonskými vojsky v roce 1794 uprchl Rejcha do Hamburku, v roce 1799 odjel na dva roky do Paříže. Léta 1802‒1808 strávil ve Vídni, kde se opět setkal s Beethovenem, ale i se stařičkým Haydnem a kde hojně komponoval. Kantáta Der Neue Psalm z roku 1807 spadá také do tohoto plodného Vídeňského období. V říjnu 1808 odjel Rejcha znovu do Paříže, kde už zůstal natrvalo.

V Paříži se Rejcha, který předtím v Bonnu a v Hamburku studoval na univerzitách filozofii, astronomii, fyziku a především matematiku, etabloval jako učitel kompozice. Od roku 1818 se stal profesorem kontrapunktu a fugy na konzervatoři a jako pedagog získal značný věhlas ‒ mezi jeho žáky patří například Hector Berlioz, Charles Gounod, Cézar Franck či Franz Liszt. Vytvořil svými spisy ucelený hudebněteoretický systém, jímž ovlivnil celé generace skladatelů. Světoběžník Antoine Reicha se stal francouzským občanem a na sklonku svého života se dočkal vysokých veřejných poct.

Rejchova kantáta Nový žalm, která pravděpodobně poprvé veřejně zazněla až v roce 1989 na festivalu Moravský podzim, je opět neprávem zapomenutým dílem. Strukturálně je vystavěna po vzoru Händelových oratorií, na Händela si při poslechu vzpomeneme hlavně při některých bohatě polyfonních vstupech sboru. Jinak se však jedná o kompozici klasicistní, která snese kvalitou srovnání s Beethovenovými díly. Najdou se zde i pasáže předjímající romantismus. Text, parafrázující základní křesťanskou modlitbu Otčenáš, je prosbou za mír. Ta byla aktuální v době vzniku vzhledem k probíhajícím napoleonským válkám a je neméně aktuální i dnes, po více než dvou stoletích, kdy si svoje zastydlé imperiální ambice pro změnu vojensky prosazuje mentálně zaostalé Rusko. 

Výborně připravený sbor dostal ve skladbě značný prostor. Stejně jako v první polovině koncertu i nyní měl příjemný kompaktní zvuk, čitelné frázování a deklamaci, vyvážené jednotlivé hlasové skupiny. Vytknout by se snad dalo jen několik míst, kdy soprány postrádaly potřebnou intonační špičku. Vzhledem k náročnosti skladby a náročnosti prostoru, v němž byla prováděna, se však snad ani není čemu divit. 

Zvukovou kompaktnost a vyváženost jsem však bohužel postrádal u kvartetu sólistů. Ani zde však nejde o žádné překvapení ‒ sólistický vokální kvartet s orchestrem nezní vyváženě téměř nikdy. Jedná se o obecný problém, neboť zpěváci jsou na jednu stranu nuceni se zvukově prosadit proti orchestrální mase a na druhou stranu by měli zpívat ansámblově, přizpůsobit se pěveckým kolegům. Vzpomeňme na Beethovenovu Devátou, kdy většinou ani to nejhvězdnější obsazení není zárukou úspěchu. A Rejcha kvartetu věnoval celá dvě čísla kantáty. 

Z vokálních sólistů pro mne byl nejpřesvědčivějším Jiří Brückler, který zazářil v efektní basové árii „Herr! Herr! Unsʼre Zuversicht! Svým znělým, intonačně jistým a poměrně rovně vedeným hlasem však byl oporou i ve výše zmíněných ansámblech. Tenorista Aleš Briscein měl v árii „Laß Ähren reifen im Sonnenstrahl!“ těžkou úlohu udržet tah navzdory rozeklané tektonice této věty. Obstál se ctí, jak v komornějším dialogu s violoncellem, tak zejména ve vypjatých dramatických momentech. Dirigent by mu, myslím, mohl situaci usnadnit nepatrně svižnějším tempem. Mezzosopranistka Pavla Vykopalová bohužel nedostala ve skladbě příliš příležitostí k vyniknutí, v ansámblových číslech však svým příjemným pojivým témbrem přispívala ke sjednocení zvuku. Sopranistka Martina Janková naopak dostala největší prostor, kromě sólové árie zpívala ještě další tři čísla, v nichž se větší či menší měrou zapojoval i sbor. S nesporně obtížným partem velkého rozsahu s mnoha náročnými koloraturami si poradila obstojně, místy mi však poněkud vadilo nepříjemné vibrato a poněkud ostřejší zvuk v ne vždy úplně intonačně dotažených výškách. 

Jiří Brückler. Foto: Jakub Joch

Orchestr hrál ve druhé polovině koncertu již méně přesně, smyčce někdy nebyly úplně zvukově sjednoceny, což vedlo k roztřepenému, matnému zvuku. Naopak dřeva byla opět excelentní, flétna dostala krásné sólové příležitosti, které bezezbytku využila. (Připomeňme, že Rejcha byl flétnistou, takže to jistě nebude náhoda.) Osobně bych někdy preferoval rychlejší tempa, mám pocit, že dirigent se zpěváky úplně necítil a v některých finálních tónech je poněkud „přidusil“. Zásoba dechu zkrátka není nekonečná… I celkovému spádu koncertu by myslím svižnější tempa prospěla.

Přes dílčí výhrady si však provedení zasluhuje ocenění a obdiv. Připravit dvě v podstatě neznámá náročná díla ve velkém obsazení vyžaduje spoustu energie a odvahy. A stálo to nesporně za to! Nezbývá než doufat, že si obě díla opět brzy najdou cestu na koncertní pódia. Rozhodně si to zaslouží. Filharmonie Brno znovuoživuje hudbu Jana Nováka i Antonína Rejchy již řadu let a pojetí Roku české hudby v duchu využití příležitosti k objevování neprávem zapadlých skladeb českých autorů se mi jeví jako veskrze sympatické.

Program:

Jan Novák – Vernalis temporis symphonia pro malý sbor, smíšený sbor a orchestr, čtvrtá věta na verše Mortena Børupa (česká premiéra)

Antonín Rejcha – Der Neue Psalm kantáta pro sólisty, sbor a orchestr na verše Siegfrieda Augusta Mahlmanna

Martina Janková – soprán
Pavla Vykopalová – mezzosoprán
Aleš Briscein – tenor
Jiří Brückler – bas
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent

Brno, Janáčkovo divadlo, 15. a 16. února 2024 v 19.00

Sdílet článek: