Celebrita Denyce Graves

Recitál americké mezzosopranistky Denyce Graves byl ve Státní opeře Praha (3. 12.) především společenským večerem – od složení zvaného publika přes bohatost podávaného občerstvení v předsálí až po překvapivě krátké potlesky a stejně překvapivé standing ovation v závěru. Také pěvkyně oslnila během večera několikerým střídáním rób. Hlasem už tolik ne. Je sice zajímavě hluboký, ale v rejstřících ne zcela vyrovnaný, v okrajových polohách zdaleka ne jistý a celkově jakoby trochu unavený, takže kýžený zážitek z charismatu pěveckého umění a pódiové uvolněnosti skutečné hvězdy se nedostavil. Její první hostování v českých zemích předcházela slibná reklama hodná celebrity. Umělkyně sama dovede pěkně hovořit o prezidentu Obamovi, jemuž už zpívala, o světových divadlech, v nichž od 90. let vystupuje, i o tradicích afroamerické duchovní hudby, z nichž vzešla. Na pódiu však působila spíš matně než suverénně. Z oper byly zařazeny Adriana Lecouvreur , Samson a Dalila , Dido a AeneasFavoritka , v přídavku Carmen . Když přišlo na jednotlivé árie, neměly takovou jedinečnost a jiskru, aby hudba a dramatický výraz skutečně strhly. Bohužel stejně utrpěly i spirituály. V doprovodu rozhlasových symfonikůRastislava Štúra chyba ani tak nebyla. To pěvkyni jako kdyby chyběla energie vypnout se nad pouhý průměr… Ozvláštněním programu měla být v úvodu druhé poloviny „hudební směs“ či suita z filmu The Mission z pera vynikajícího autora Ennia Morriconeho. Ani to nevyšlo. Jelikož tato úprava užívá s orchestrem pouze sólovou flétnu a pomíjí vzrušující motivy svěřené v originále sboru a bicím, zůstává tak z hudby zasahující jinak při projekci srdce skutečně hluboko jen bezzubý odvar. Není divu, že ho flétnista Massimo Mercelli nedokázal vymanit z osidel nudy.

Sdílet článek: