neděle, 3. říjen 2004

Čechy a Evropa

Napsal(a) 

Perfidissimo cor!

Již první koncert pražských Letních slavností staré hudby (LSSH, 9. 7., Zámek Trója) předznamenal sérii jedinečných výkonů a zajímavých setkání, které se staly pro letošní pátý ročník festivalu příznačné. Českému publiku se na něm poprvé představil mladý mimořádně talentovaný francouzský kontratenorista Philippe Jaroussky . Se svým souborem Artaserse (Emilia Gozzi - violoncello, Claire Antonini - teorba, Yoko Nakanuta - cembalo) připravil program z děl Antonia Vivaldiho. Jádro tvořily čtyři kantáty - Perfidissimo cor!, Qual per ignoto calle, Care selve a Pianti, sospiri - doplněné o dvě instrumentální díla: v první polovině zazněla Bachova cembalová transkripce (BWV 972 ) Vivaldiho Houslového koncertu z op. 3 a v druhé Vivaldiho Violoncellová sonáta in B RV 47 , která zcela právem sklidila větší úspěch. Podobně jako v kantátách i zde Emilia Gozzi hrála přesně a s osobitým půvabem. Hvězdou večera byl ovšem Jaroussky. Krásná barva jeho hlasu, jasná, svítivá, měkká a znělá ve výškách i v hloubkách uchvátila celý sál. Technicky byl Jarousskyho projev velmi vyspělý (pokrok oproti prvním nahrávkám je patrný), publikum obdivovalo především strhující koloratury, ale více ocenění zasloužily náročné skoky, výborné zvládání změn rejstříků, bezpečné nasazování a měkké, přesvědčivě posazené vysoké tóny, a to dokonce i repetované! Jeho projev byl prostoupen obrovským nadšením pro věc - hudbu i zpěv samotný -, což publikum okamžitě vycítilo. Přednes recitativů i árií v různých afektech ukázal, že Jaroussky má vhled do díla a potenciál k jeho dramatickému ztvárnění (v tomto směru by možná neškodilo promyšlenější vystavění celku). Několik drobných zaváhání bylo zcela přeplaceno záplavou čarokrásných tónů a není divu, že si publikum vynutilo dva přídavky, z nichž první - árie z Vivaldiho opery Orlando finto pazzo - byla jednou z nejpodmanivějších kreací večera. (man)

Grandi maestri

Díla mistrů, jejichž život se více či méně protnul s drážďanským dvorem 18. století, byla na programu druhého večera LSSH (11. 7., Dvořákova síň Rudolfina). Dvorní hudebník Zelenka, J. S. Bach coby uchazeč o místo dvorního skladatele, Antonio Lotti jako italská hvězda sestavující zde operu a Vivaldi, který napsal skladbu pro svého německého žáka Johanna Georga Pisendela, koncertního mistra drážďanského orchestru.

Domácí orchestr Collegium Marianum řídil koncertní mistr Anton Steck , hostující byli hobojisti Martin Stadler a Marcus Müller a basista Peter Kooij . Hned v úvodní Zelenkově Ouvertuře Ä 7 Concertanti in F ZWV 188 byl na souboru znát Steckův "otisk". Jednak ve formě přirozené, nenucené hry, jednak ve virtuózně svižných tempech. Ta byla v některých částech snad až příliš překotná, nicméně interpreti si je dokázali svým provedením obhájit a krom toho je uhráli technicky bez jakýchkoli potíží. Niterné Bachovy kantáty Ich habe genug BWV 82 a Zelenkových Lamentací proroka Jeremiáše ZWV 53 se ujal Kooij, pěvec s ohebným měkkým hlasem, jemuž se podařilo spolu s instrumentalisty poslepovat členité Lamentace do dramaticky jednolitého celku. V závěru se sólově představil Steck ve Vivaldiho Concertu in g Per l'Orchestra di Dresda RV 577 . Houslistův projev zaujal vyzrálostí, a přestože dokázal svou hrou z hudby uvolnit veškeré afekty, nepostrádal nadhled a sebekontrolu. Sympatické bylo, že se posluchači setkali s umělci, kteří už nemají potřebu přesvědčovat někoho o autentické interpretaci, a tak se na celý ansámbl přenesl klid a nebylo zde cítit ono "promiňte nám, že hrajeme na staré nástroje a musíme se častěji dolaďovat." (din)

Hommage Ä Biber

Druhé hostování Andrew Manzeho v Praze bylo hudebním zjevením (12. 7., Tereziánský sál Břevnovského kláštera). Opět potvrdil pověst jednoho z nejlepších interpretů houslové barokní literatury a vzdal poctu H. I. F. Biberovi a G. A. P. Meallimu, o jehož životě v 17. století se ví málo, a neznáme dokonce ani jeho podobu. Z Biberovy sbírky patnácti Růžencových sonát zahrál za doprovodu cembalisty a varhaníka Richarda Eggara Zvěstování Panně Marii, Navštívení Panny Marie a Obětování Ježíše v chrámě . Volbou komorního doprovodu, jemnou modelací každé fráze, upozornil na skladatelův záměr posílení meditativní atmosféry k osobní modlitbě nebo alespoň k zamyšlení. Pauzy na scordaturu (přeladění) houslí vyplnil Eggar dramaturgickým kontrapunktem dvou Bachových preludií a fug. Virtuózní Mealliho sonáty byly ideální platformou, aby s houslemi srostlý Manze ukázal svoje neuvěřitelné technické možnosti, a Eggar mu byl velmi dobrým partnerem. (lub)

Hudba králů

Jednu z nejoriginálnějších dramaturgií letošních LSSH nabídl koncert španělského souboru Mudéjar (17. 7., kostel sv. Martina ve zdi), který vystoupil s hudbou Pyrenejského poloostrova, počínaje ukázkami ze středověké arabské nuby až po renesanční písně z cancioneros. Z daného repertoáru má české publikum největší zkušenost i s u nás oblíbenými sefardskými písněmi, tentokrát je však mohlo vyslechnout v interpretaci silně opřené o "blízkovýchodní" tradice. Určující pro charakter celého koncertu byl vokální projev umělecké vedoucí souboru, jíž je zpěvačka a hráčka na psalterium Begona Olavide . Její lehce nazální, temnější, níže položený, ale přitom jemný hlas, si posluchače brzo získal typicky naříkavým a ozdobným stylem zpěvu, který našel svou nejryzejší podobu v arabských písních, ale tvořil společné pozadí i pro další repertoár. Jednotlivé písně byly prokládány čísly instrumentálními, variacemi na daná témata nebo přímo improvizacemi, kde každý z členů souboru dostal - pod usměrňujícím dohledem Olavide - prostor ukázat své umění. Složení instrumentáře je také jednou z charakteristických črt souboru (před koncem koncertu je také Olavide všechny představila): z drnkacích nástrojů kromě brilantně ovládaného psalteria zněla arabská loutna (Ramiro Amusategui ) a španělská renesanční kytara (vihuela, Daniel Carranza ). Ze smyčcových byla přítomna pozdně středověká fidula (vihuela de arco), na kterou výborně hrál Fahmi Alqhai , a celý soubor pak doprovázel na množství rozličných bicích nástrojů (včetně speciálního hliněného džbánu) David Mayoral , skutečný mistr svého oboru. Nehledě na rozmanitost nálad jednotlivých písní, od teskné Qu'es nde ti, desconsolado , přes líbeznou vánoční Que bonito nio chiquito až po exaltované Sayyidi či elegantní variace na oblíbené Vacas , byla atmosféra večera silně ovlivněna bohatstvím stále přítomných rytmů, které spolu s celkovým, spíše neformálním přístupem umělců pomáhaly zrušit pomyslnou stěnu pódia a učinit diváky členy muzicírující domácnosti. (man)

Šachy

Nádvoří Nosticova paláce se dočkalo pozoruhodné události (21. 7.). Odehrála se tu, částečně odvyprávěla a hlavně odtančila renesanční báseň Šachy - dílo polského humanisty Jana Kochanowského (1530 - 1584) karikující hrdinské eposy, které vzniklo jako parafráze italské předlohy. Báseň vypráví o šachové partii, v níž o ruku dánské princezny Anny soutěží nápadníci Fjodor a Borzuj. Princezna se zamiluje do Fjodora a radou mu pomůže partii vyhrát, poražený Borzuj porážku statečně přijímá. Půvab básně spočívá v tom, že během hry šachové figurky ožívají, vciťují se do turnaje a projevují radost či zklamání z vývoje klání. Polský taneční soubor Ardente Sole (Žhnoucí slunce) v choreografii Romany Agnel a v režii Pawla Winsczyka vyšel ze zkrácené verze básně a obalil ji taneční složkou. Ze záznamu zněly skladby z dobových sbírek Cesara Negriho, Michaela Praetoria, Thomase Arbeaua a Jacquese Moderna, bohužel text programu neuváděl, které tance a v jakém pořadí umělci zvolili. Publikum mělo alespoň k dispozici celý text v českém překladu Olgy Hostovské. Winsczyk v roli vypravěče-krále v několika vstupech posouval děj kupředu, soubor nejprve pomocí tanců představil dvorské prostředí a naznačil zápletku, v níž nechyběl ani šašek, ve druhé části byl na pódiu rozvinut koberec s obrazem šachovnice (ten si divák mohl jen domýšlet) a deska šachovnice byla viditelně umístěna i na dřevěné desce v zadní části pódia. Kostýmy se změnily a umělci v pozici šachových figurek rozehráli a rozpohybovali další taneční kreace, rozesmáté výrazy nahradily nenávistné pohledy a bojová nálada. V závěru, kdy se ruka princezny spojila s rukou Fjodorovou, nemohl chybět ani návrat k bujarému tanečnímu slavení.

Byla to poutavá i poučná podívaná. Ardente Sole je profesionální ansámbl na vysoké úrovni, představil celou řadu dobových tanců a hudba jako by se tím najednou "vyloupla". Akcenty spojené třeba s dupnutím, pozastavení, během nějž bylo třeba stihnout se otočit, tempo jen tak rychlé, aby tanečnici neubily poskakující náušnice - hudba podřízená své funkci. Ublížilo jí to? Právě naopak! (din)

Klenoty z kroměřížského archivu

Na koncertě 31. 7. (kostel sv. Šimona a Judy) zazněla pestrá směsice skladeb autorů 16. a 17. století, jejichž společným jmenovatelem byl fakt, že se všechny nacházely v proslulém archivu kroměřížského arcibiskupa Karla Liechtensteina. Těžiště koncertu spočívalo ve vokálních skladbách, jež znamenitě provedl belgický sbor Capella Currende pod vedením Erika Van Nevela . Na koncertě vynikl především jeho kompaktní zvuk, propracované předivo hlasů, jasné členění frází a odlišení úseků skladeb. Zážitkem byla v provedení tohoto tělesa Palestrinova skladba, naplněná řádem, pokorou a slavnostní vážností. Poněkud jiným směrem se ubírala interpretace instrumentálního holandského souboru In Stil Moderno , hrajícího ve složení dvoje housle, tři trombony a varhany. Zvláště pojetí obou houslistek bylo velmi osobité a afektované, s neustálými a značnými rubaty, změnami tempa a dynamiky. Ačkoliv se jedná o prostředky, které jsou u těchto skladeb naprosto na místě, jejich užití již natolik překračovalo zdravou míru, že jednotlivé skladby ztrácely svoji logiku i vnitřní členění a vyznívaly jako jedna dlouhá improvizovaná kadence. (nem)

Harmonie národů

Závěrečný koncert festivalu (6. 8., Rytířský sál Valdštejnského paláce) patřil mladým umělcům Barokního orchestru Evropské unie (EUBO), tělesa, které funguje jako iniciativa Evropské unie od roku 1985. Složení orchestru vzniká každý rok z hráčů, kteří projdou speciálními kurzy autentické interpretace a jsou poté vybráni (25 umělců) pro celosvětové turné, jež absolvují pod vedením zkušených odborníků. Letos vedli EUBO Andrew Manze, Ton Koopman a Lars Ulrik Mortensen , který se představil jako dirigent na pražském koncertě s díly Zelenky, Händela, Telemanna, Charpentiera a Georga Muffata. Večer s názvem Harmonie národů byl adekvátním zakončením Letních slavností nejen celkovým pojetím, ale zároveň symbolicky tím, že jeho protagonisty byli mladí lidé. Umělci se solidní interpretační úrovní, znatelným odhodláním, chutí a jiskrou. Oheň, neboť jiskry mu zjevně nestačily, v nich celý večer spolehlivě rozdmýchával Mortensen za dirigentským pultem, způsobem, který rozhodně nikoho nemohl nechat chladným. Jeho teatrální, pantomimicko-tanečně herecký projev mohl buď upoutat a diváka spolu s hráči stimulovat k aktivnímu videoklipovému poslechu, nebo naopak rušit, což někdo řešil pohledem do země, na strop, zavřenými oči... Mortensen, těžko říci, zda tolik hudbou opojen, nebo posunut do podivné pózy, chvílemi nedirigoval, spíše s hráči hudbu prožíval "labutími" pohyby rukou, špulením pusy a trháním těla, mnohdy ale skutečně dokázal předjímáním gest hráče "vybudit" k intenzivní a energické hře. Je logické, že šlo o to, ukázat, co se hráči během společného turné naučili, ovšem vzhledem k akustice sálu by komorní prostřídání masivního zvuku bylo velmi osvěžující. Po Zelenkově Hipocondrii , Händelově Concertu grossu in D op. 6/5 a Telemannově Ouvertuře in B ze III. Tafelmusik zazněl alespoň smyčcový Concert Ä 4 parties de violes M. - A. Charpentiera. Vrcholem koncertu byla vyrovnaná a ze skladeb nejusazenější, ne tak efektní Muffatova Sonáta V. in G . Nevšední a nepochybně inspirativní zážitek doplnil rozverný händelovský přídavek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.