Case Scaglione a Linus Roth vyprodali s FOK při svém debutu Smetanovu síň

Zářný mladý americký dirigent Case Scaglione, současný hudební ředitel Orchestre national dʼÎle-de-France, jenž má rezidenturu ve slavné Philharmonie de Paris, se představil ve dnech 31. ledna a 1. února 2024 poprvé v Praze. Společně s ním debutoval v české metropoli i německý houslový virtuos Linus Roth, dvojnásobný držitel prestižních cen ECHO KLASSIK. Jejich první koncert ve Smetanově síni Obecního domu se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK byl vyprodán.

Po dohodě s interprety, dramaturgem orchestru Martinem Rudovským a vedením tělesa byla na program zařazena díla Maurice Ravela, Samuela Barbera a Antonína Dvořáka. Volba děl jako by byla šita přesně na míru debutujícím hudebníkům. Vedle u nás častěji uváděné orchestrální hudby francouzské, zaznělo po padesáti letech na repertoáru tělesa konečně opět dílo amerického skladatele Samuela Barbera. Koncert oslavně završila nejslavnější Dvořákova symfonie „Z Nového světa“, kterou orchestr po svém návratu z turné po Japonsku a Jižní Koreji symbolicky zahájil ve svém domovském sídle Rok české hudby.

Case Scaglione. Foto: Petr Dyrc

Case Scaglione řídil orchestr bez taktovky a již po pár taktech suity Ma mère lʼOye (Má matka husa) Maurice Ravela bylo znát, jaké jsou jeho devízy. Interpretaci děl vtiskl jasný řád. Střídmými a srdečnými gesty modeloval velmi pečlivě fráze, které dýchaly tak, že posluchač mohl velmi soustředěně naslouchat, jak těleso mění pozvolna svou dynamiku a barvy.

S ohlédnutím do historie skladatelovy kompozice je zajímavé, že Maurice Ravel se nechal nejdříve na počátku inspirovat knihou Histories ou Contes du Temps passé (Příběhy a povídky z minulých dob) Charlese Perraulta s podtitulem Les Contes de ma mère l´Oye (Pohádky matky husy, 1697) a posléze na námět pohádek složil cyklus Cinq pièces enfantines (Pět dětských skladeb) pro čtyřruční klavír. Drobné skladbičky zahrály na koncertě děti Jeanne Leleu a Geneviève Durony 20. dubna 1910 v koncertním sále Salle Gaveau v Paříži. O rok později skladatel cyklus instrumentoval a rozšířil ještě o další části. Na podnět choreografky Jeanne Hugard složil balet Ma mère lʼOye (Má matka husa), jehož světová premiéra se uskutečnila 28. ledna 1913 v Théâtre des Arts, jedné z tehdejších scén pařížské Opery. Dílo vycházející z impresionismu skladatel obdařil zajímavou expresí. Po čase se začala na koncertních pódiích častěji hrát posluchačsky oblíbená suita instrumentovaná z jeho původních klavírních skladeb.

Při svém debutu dirigoval Case Scaglione jednotlivé části suity Má matka husa s citem pro vystižení jejich typické charakteristiky v náladách a diferencovaném koloritu orchestrálních barev. Části Pavana Šípkové Růženky – Paleček – Popelka, královna hraček – Kráska a Zvíře – Kouzelná zahrada nastudoval s akcentem na malebné komorní až decentně konfrontační orchestrální znění. Dirigent mnohdy stahoval orchestr dynamicky až k momentům efektních pianissim a zcela úplného ztišení tělesa, čímž dodal interpretaci klid, občas snad až příliš velký. Tempově ovšem v souladu s jemně dramatickým napětím, což bylo typické v jeho přístupu i k dalším dílům programu.

Linus Roth. Foto: Petr Dyrc

Příjemný dojem z provedení suity umocnila smyčcová sekce, která hrála kompaktně nejen v Ravelově skladbě, ale i v dalších kompozicích. Z četných sól členů FOK vynikly nejvíce koncertní mistryně dechové harmonie, hobojistka Liběna Séquardtová, která své sólové party dokázala povýšit z úrovně skvělého technického hraní do obraznosti a pozoruhodné emocionální imprese. Hornistka Zuzana Rzounková, vedoucí skupiny, svým velmi měkkým nátiskem a objemnou šíří zvuku vnesla do provedení všech skladeb programu vřelé a syté barvy a interpretaci děl umocnila při souhře s orchestrem krásnou hloubkou.

Mimořádný virtuos Linus Roth, jenž je i profesorem hry na housle v Centru Leopolda Mozarta univerzity v Augsburgu a nedávno získal cenu Pizzicato Supersonic Award za své nahrávky kompletního cyklu Bachových sólových sonát a partit (Evil Pengiun Classics), debutoval v Praze Koncertem pro housle a orchestr, op. 14 (1939) Samuela Barbera. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dílo až dosud provedl poprvé a naposledy ve Smetanově síni 5. března 1974 s virtuosem Jiřím Tomáškem pod taktovkou dirigenta Jindřicha Rohana, jenž se o dva roky později stal šéfdirigentem tělesa.

Světová premiéra díla se konala 7. února 1941 na Akademii hudby ve Filadelfii, koncert nastudoval sólista Albert Spalding a dirigent Eugene Ormandy s Philadelphia Orchestra. O čtyři dny později skladbu interpreti uvedli v newyorské Carnegie Hall. Ačkoliv se dílo dostalo záhy do standardního houslového a orchestrálního repertoáru a stalo se zejména v USA jedním z nejčastěji uváděných koncertů 20. století, u nás se skladba hraje sporadicky, stejně jako ostatní díla slavného amerického skladatele Samuela Barbera. Tvorba později oceněného dvojnásobného držitele Pulitzerovy ceny za hudbu (1958, 1963) by měla být v českém prostředí hrána mnohem častěji.

Pro posluchače pražského koncertu bylo velmi přínosné, že Barberovo dílo nastudoval rodilý Američan s přizváním specialisty na americkou hudbu Linuse Rotha. Tentokrát americký dirigent nalezl ve výjimečném virtuosovi kongeniálního kolegu v interpretaci extrémně náročného díla. I když měli oba interpreti na koncertním pódiu pro jistotu i noty, hráli skladbu s velkým nadhledem.

Foto: Petr Dyrc

Dirigent dílo, jež v sobě nese citelné rysy pozdního hudebního romantismu a jistý vliv hudebního modernismu, řídil s velkou analytičností, ve které vrstevnatě akcentoval mnoho detailů v orchestrálních sekcích. V přechodech sólisty s orchestrem umocnil obvykle gradace či zesílil jemný emocionální dramatismus. Linus Roth dodal dílu lesk vysoké virtuozity. Sólista hrál na stradivárky „Dancia“ z roku 1703. Nástroj nechal krásně rozeznít ve všech polohách, přičemž své interpretaci vtiskl řadu četných vrcholů, k nimž klenul s vynikající artikulací frází proměny dynamiky a především výrazu. Technicky vynikající hráč prodchl Barberovo dílo exkluzivitou moderního podání. Po dlouhých ovacích houslista zahrál virtuózní Baladu jednověté Sonáty pro housle d moll, op. 27, č. 3 (1923) belgického skladatele Eugèna Ysaÿe.

Vrcholem koncertu se stala Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“ (1893) Antonína Dvořáka, která byla všem interpretům koncertu velmi blízká. Její světová premiéra se konala 16. prosince 1893 v newyorské Carnegie Hall, kde skladbu s Newyorskými filharmoniky nastudoval maďarský dirigent Anton Seidl.

Case Scaglione na rozdíl od předchozích dvou děl dirigoval velkolepé dílo zpaměti, v zahraničí Novosvětskou symfonii prý diriguje velmi rád. Ve Smetanově síni dal dirigent hráčům už v první větě svým proměnlivým výrazem najevo, jak moc skladbu miluje. A nejen miluje, interpretaci byl schopen dodat lehkost, vřelost, dynamický svár, chvíle meditace i hloubku. Když jsme spolu hovořili před koncertem, chválil si, jak z tělesa a zvuku orchestru cítí českou tradici. Dvořákovu nejslavnější symfonii s FOK náladově obdařil řadou krásných emocionálních momentů, přičemž nejlepší byla v jeho přístupu ke skladbě finální věta Allegro con fuoco, které vtiskl mnoho dynamických, dramatických a výrazových kontrastů. Tempově lehce a s něhou přiostřil své dramatické pojetí, kterému vtiskl od první věty velký interpretační řád. Vyprodaná koncertní síň ocenila dirigenta s orchestrem právem ovacemi vestoje.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější