pondělí, 27. září 2021

Carsenovo lidské zpodobnění duše a těla

Napsal(a) 

Daniel Schmutzhard (Tělo), Anett Fritsch (Duše), foto Werner Kmetitsch Daniel Schmutzhard (Tělo), Anett Fritsch (Duše)foto: Werner Kmetitsch

Zahájení nové sezóny v Divadle na Vídeňce (Theater an der Wien) bylo již od prvního pohledu plné příslibů – nejstarší dosud dochovaná opera Rappresentatione di Anima et di Corpo od Emilia de’ Cavalieriho v nastudování prvotřídního světového ansámblu Il giardino armonico pod vedením Giovanniho Antoniniho, k tomu výborný sbor Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera, a to vše navíc v režii Roberta Carsena, který patří mezi nejoceňovanější režiséry světa. Ostatně jeho Káťa Kabanová stále patří mezi nejpozoruhodnější inscenace Janáčkova díla doposud. Přesto stál před Carsenem nelehký úkol – ačkoliv totiž libreto Agostina Manniho patří k literárním skvostům přelomu 16. a 17. století, jeho poselství o naprostém zavrhnutí pozemských radostí (nebo spíše jakási jeho rigorózní direktivnost) již pravděpodobně mezi lidmi tolik nerezonuje. Na druhou stranu otázky o původu a smyslu života, o jeho dobrém vedení, či naopak marnosti a zbytečném utrpení jsou dnes stejně tak živé, jako byly před čtyřmi stoletími. A právě těmito otázkami začíná Carsen své vyprávění.

Daniel Schmutzhard, Anett Fritsch Daniel Schmutzhard, Anett Fritsch

V mluveném prologu se setkávají sboristé, tanečníci i sólisté, a ačkoliv se nejprve pouze podivují nad tím, proč se potkali právě na tomto místě, zanedlouho nabírají jejich rozhovory mnohem existenciálnější povahu: „Jak žít dobrý život? Proč lidé na životě tolik lpí? Co je na životě na Zemi tak dobrého?“ Do tohoto nastalého chaosu vstupuje první postava se zpěvem – Tempo (čas), zpodobněn jako zahořklý opilecký trhan, varuje přítomné, že čas neúprosně běží. Z hudebně-dramatického hlediska představuje Rappresentatione di Anima et di Corpo syntézu středověké morality, jezuitského dramatu a hudebních myšlenek Florentské cameraty – alegorické postavy jako například výše zmíněný Tempo (Čas), či Intelletto (Rozum), Piacere (Potěšení), Mondo (Svět), nebo Vita mondana (Světský život) procházejí příběhem a ve většině případů se snaží stáhnout Animu (Duše) ztvárněnou Anettou Fritsch a Corpo (Tělo) v interpretaci Daniela Schmutzharda na svoji stranu.

V režisérově podání jsou Tělo a Duše prostými lidmi – přátelským párem cestujícím společně světem, který upřímně pátrá po pravdě a naplnění. Ačkoliv Corpo zcela pochopitelně dává přednost tělesným radovánkám, nejedná se v jeho případně ani v nejmenším o antitezi božství, nebo zlovolný prvek, který je třeba ovládnout či zničit. Duše a Tělo jsou zkrátka dvě strany téže mince a během opery si nesčetněkrát projevují přátelskou náklonnost a těší se intimní (nikoliv v sexuálním slova smyslu) blízkosti. I tímto střízlivým, veskrze lidským uchopením postav přibližuje Carsen barokní dílo současnému posluchači. Ostatní postavy však zůstávají přísně alegorickými, což ještě umocňuje jejich působení na veskrze lidské, a dalo by se říci, mnohem komplexnější protagonisty. Ať již jde o plytké krásy Světa a Pozemského života, či necudnou sexualitu a alkoholové večírky Potěšení, jejich výstupy představují vždy typizovanou svůdnost hrající na lidské touhy a slabosti. V této souvislosti pracuje režisér výborně s kostýmy a scénou – šokující odhalení skutečné podoby Světa a Pozemského života, jakožto obtloustlých, svraštělých a nešťastných existencí, zanechává v posluchačích ještě dlouho poté neklid a snad i jakousi lítost. Carsen se však nebojí kritizovat i bigotnost a přílišně sebemrskačskou oddanost Bohu, či lépe – oddanost ve víru v něj. Boží soud, respektive přehlídka ctnostných a zatracených duší, svojí expresivitou a logickým vyústěním postupné gradace představuje absolutní vrchol díla. Zde duše zpodobněné sborem buďto s lehkostí stoupají k nebi, nebo se kroutí a svíjí v děsivém utrpení, když opět klesají zpátky dolů k zemi. Tato scéna dokázala nejen, že je Carsen opravdu jeden z největších mistrů obrazové estetiky, ale také jak schopnými „tanečníky“ Arnold Schoenberg Chor jsou – hrůza zatracených duší v jejich provedení byla doslova hmatatelná. O samotnou choreografii se zasloužila Lorena Randi.

, foto Werner Kmetitsch foto: Werner Kmetitsch

Byla-li Carsenova režie fantastická na pohled a působivá z hlediska hloubky práce s nelehkou tematikou, hudební stránka v provedení Il giardino armonico, Arnold Schoenberg Choir a sólistů byla minimálně stejně dechberoucí. Giovanni Antonini vtisknul hudební faktuře tak extravagantní a energické rysy, že veškeré disonance a drsné plochy vystoupily okamžitě na povrch. Stává se, že hudba raného baroka bývá občas interpretována strnule a až jaksi nehudebně přísně, to však vůbec nebyl případ Il giardino armonico. Stejně jako byla Carsenova režie svůdná, hravá, taneční i hrůzostrašná, dokázal orchestr s jistotou podtrhnout každý různorodý afekt, který se v hudbě (a ostatně i režii) objevil.

Také sólisté byli příkladní – v roli duše zazářila nejen pěvecky, ale také herecky Anetta Fritsch. Její jemné vibrato, něžná, ale jasná barva hlasu a srozumitelná deklamace z ní udělali výtečnou bohabojnou a po vyšších cílech prahnoucí Duši. Naopak zemitý, zvučný a fortelný projev jejího pěveckého partnera Daniela Schmutzharda byl skvělým výběrem pro Tělo. U obou stojí za zmínku také povedená práce s dynamikou a obzvláště v pozdějších částech opery i výrazem. Čas a Svět ztvárnil Georg Nigl s mírně komickým přesahem, který se však ke zlatě oděnému „švihákovi“ skvěle hodil. Výborný byl také kontratenorista Carlo Vistoli jako Angelo custode (Anděl strážný) s jemným, avšak dobře fungujícím direktivním hlasovým projevem. Také Cyril Auvity jakožto Rozum a Florian Boesch coby Rádce byly dobrými volbami pro své charaktery – zatímco Rozum se projevoval jako klidný a spíše dobromyslný průvodce, Rádce byl mnohem drsnějšího charakteru. Tato dichotomie působila obzvlášť povedeně ve společné scéně souzení duší. Sbor Arnold Schoenberg Chor si zaslouží skutečně ohromnou pochvalu – nejenže celou dobu zvládali intonačně bezchybný zpěv i mnohdy nesnadnou choreografii, ale za zmínku stojí také jejich stylové zvládnutí raně barokního repertoáru. A to samozřejmostí rozhodně není.

, foto Werner Kmetitsch foto: Werner Kmetitsch

Ačkoliv nás od doby vzniku jedné z úplně prvních oper – rozhodně první dochované – dělí více než čtyři sta let, v režijním pojetí Roberta Carsena a živelném hudebním nastudování Il giardino armonico a Arnold Schoenberg Chor je dílo až nečekaně soudobé. Ačkoliv totiž dnes již tolik nevolíme mezi radostmi života a čistotou duše a současně věříme, že vše je komplexnější, než se dříve zdálo, otázky „proč tu jsme?“, „kam kráčíme?“ i „jak žít dobrý život?“ ze své aktuálnosti vůbec nic neztratily – ostatně stejně jako ze své aktuálnosti, krásy, elegance, ale i hrůzostrašnosti a dramatičnosti nic neztratila Cavalieriho hudba.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.