Čarostřelec na jatkách

Vlámský režisér Guy Josten chtěl vyložit Weberova Čarostřelce v duchu současných divadelních tendencí netradičně a moderně a tato snaha mu vyzněla relativně úspěšně. Zakrvácení řezníci a jejich pomocnice porcují kusy zvěřiny a kanců ve velké jateční hale a tato poměrně jednoduchá, ale docela působivá scéna výtvarníka Johannese Leieckera nás s menšími změnami provází celou operou. Inscenátoři se snažili diváka neustále překvapovat novými nápady, což se v případě ďábla Samiela, představovaného vnadnou kráskou doprovázející zlotřilého myslivce Kašpara na každém kroku, podařilo. Oproti tomu dramaticky vypjatá scéna ve vlčí rokli vyzněla naprosto absurdně a komicky. Odehrává se totiž v bordelu, kde sedí a tiše popíjí Kašpar zatímco Maxe svádí postupně několik prostitutek házejících mu do kapes jakousi stříbřitou rozteklou hmotu, která symbolizuje odlévání čarovných olověných kulí. A aby toho nebylo málo, rozjede se závěsné zařízení, kde mezi zavěšenými porcovanými kusy zvířat visí na háku také mrtvá stará žena! Že by Maxova matka? V závěrečném dějství myslivecké slavnosti předsedající kníže Otokar je představen jako nerozhodný a totálně zdegenerovaný představitel své třídy a Max je po zkušebním výstřelu zasahujícím Kašpara téměř odlouděn od své Agáty svůdnou ženou - ďáblem Samielem. Samozřejmě uvedené situace vyjmuté z komplexní koncepce nemohou dostatečně přiblížit celkový dojem, který přes určité právě uvedené zvláštní situace vyzněl docela působivě. Hudební nastudování dirigentem Stefanem Antonem Reckem , který sugestivně vedl vynikající Gewandhaus orchestr , bylo velice kvalitní. Rovněž pěvecké obsazení bylo na vzácně vyrovnané úrovni. Představitel Maxe - Američan Robert Chafin - znělým, měkce posazeným tenorem a vynikající dikcí v dialozích spolu s Agátou Dánky Majken Bjerno , zpívající krásným podmanivým hlasem svou velkou árii ve druhém dějství po akrobatickém výstupu po žebříku, ukázali co lze předvést, když se to umí. Komediální Španělka Ainhoa Carmendia jako Anička byla jen dalším příkladem spojení vynikajícího pěveckého výkonu s hereckým ztvárněním role. Bezproblémovými výškami a krásnou kantilénou překvapil mladý finský barytonista Tommi Hakala v nevelké roli knížete Otokara. Rovněž Američan James Moellenhoff zpíval za pochodu po úzkém chodníku postaveném nad úrovní prvních dvou řad napříč hledištěm svým sonorním basem roli poustevníka velmi přesvědčivě. Úmyslně zařazuji až na konec problematicky obsazeného představitele Kašpara. Štíhlý a drobný Švéd Urban Malmberg je svým lehkým vysokým basbarytonem možná dobrým představitelem Wagnerova Holanďana, kterého často s úspěchem zpívá, ale ne oním drsným a hřmotným démonickým chlapem, což Kašpar samozřejmě je. Rád bych také uvedl vynikající mužské sbory pod vedením Antona Tremmela , které to neměly díky režii v žádném případě jednoduché. Lipsko touto inscenací potvrdilo, že doba určité stagnace již pominula a operní soubor se dostává do německé špičky. Důležité a velmi užitečné bylo při nastudování díla koprodukční propojení s operními domy v Montpellier a Lutychu.