Carlos mýtů zbavený

To, že se po katastrofálních loňských povodních interpretační i dramaturgická úroveň produkcí drážďanského operního domu zvýšila, je nesporné, a tak ohlášené říjnové uvedení italské verze Verdiho velkolepé operní fresky Don Carlo budilo velké naděje. Ty byly splněny bohužel jenom částečně. Velký prostor inscenačních možností v této opeře dostatečně nevyužil režisér Eike Gramss a také renomovaný scénograf Gottfried Pilz zůstal někde v půli cesty. Na velmi jednoduše řešené scéně, kde jedinou dekorací byla obrovská trojrozměrná deska šachovnicového tvaru, bylo pod průhlednou hmotou zalito veliké množství lidských lebek – tedy jakási kostnice. Všude kolem černé pozadí, černé kostýmy. Jediným světlým bodem byla bíle oděná postava královny Alžběty, symbolu andělské čistoty a nevinnosti. Na této ploše, občas se zvedající, klesající a natáčející, byl pak popisně a bez velkých invencí prezentován tragický děj, z něhož poměrně efektně vyzněly jen velké ansámblové scény autodafé a v žaláři ke konci opery. Scénografickým opomenutím bylo také to, že určité zajímavé vizuální efekty probíhající na prakticky vodorovné ploše jeviště byly dobře viditelné z vyšších partií hlediště, ale divák v parteru o ně přicházel. Kresba jednotlivých postav působila leckdy mlhavě a plošně. Ovšem hudební provedení bylo výtečné. Vedení divadla se podařilo získat dirigenta a pianistu korejského původu Myung-Whun Chunga , který představil Verdiho dílo v celé jeho kráse, dramatičnosti i monumentalitě, a dovedl tak orchestr i pěvce k maximálnímu výkonu. Celou operu dirigoval zpaměti a bylo nesmírně inspirativní sledovat jeho magický kontakt s hudebníky. Není bez zajímavosti, že mezi uváděním repríz opery několikrát dirigoval Staatskapelle a jako klavírista se představil v Mozartových sonátách. Dirigent se mohl opřít mimo vynikající orchestr také o plejádu špičkových solistů. Největším překvapením byla Ruska Olga Guriakova . Její Alžběta okouzlila nejen nádherným a znělým hlasem se zářivými výškami, ale i patřičným dramatickým akcentem. Oproti její subtilní až éterické bytosti působil Carlo podsaditého a poněkud stařeji vypadajícího Gabriela Sadé dosti nemotorně, a i hlasově nebyl ideálním infantem. Vloni, kdy jsem jej viděl ve stejné roli v hamburské kontroverzní inscenaci, byl podstatně lepší. Výborně disponovaný Roberto Frontali byl ideálním Posou a Maďarka Ildiko Komlosi vytvořila pěvecky i herecky ideální kreaci vášnivé Eboli. Složitou postavu krutého, ale nešťastného krále Filipa ztvárnil v některých momentech možná trochu nevýrazně, ale krásným sonorním basem Roberto Scandiuzzi . Velkého inkvizitora zpíval Kurt Rydl , který právě se Scanduzzim předvedli v pátém obraze ve Filipově komnatě vskutku mistrovský duel. Reakce publika po skončení představení byla velice bouřlivá, hlavně hudební umělci byli silně aplaudováni a když se objevili režisér se scénografem, ozývalo se i silné bučení. Těšme se tedy na další reprízy v příštím roce, kdy je avízován pro roli Filipa legendární Matti Salminen a u dirigentského pultu se představí například Marcello Viotti.

Sdílet článek: